Na konci války nebylo bezpečné natáčet všechno, co se dělo. Něco máme, jsou to brutální věci, říká režisér
Dva roky připravoval režisér Ondřej Veverka dokument My, občané Protektorátu. Třídílnou sérii tvoří soukromé filmové materiály, zápisky deníků a korespondence. „Jdeme spíš po emoci, náladě, pocitech, dojmech těch lidí než po informaci,“ přibližuje v pořadu Host Lucie Výborné. Konec jeho protektorátní série ale nenabízí katarzi. „Nebylo úplně bezpečné na konci války natáčet vše, co se dělo. Přesto nějaké filmy existují a jsou to brutální věci.“
Bavili jsme se o archivních materiálech, které si třeba i naši rodiče nebo prarodiče natáčeli doma. Na co to tehdy točili?
Primárně to byl takzvaný osmimilimetrový film, který vznikl jako amatérský filmový materiál, a to ve 30. letech. Stal se velmi populárním. Velká část filmů, které jsem v archivech objevil, byla natočena dokonce i na barevný filmový materiál, což je obzvlášť velká rarita, hlavně velmi drahá na tu dobu a taky postupem války velmi nedostupná.
V roce 1942, když se stal atentát na Heydricha, si spousta lidí přestala psát deníky. Měli strach, popisuje autor dokumentu My, občané Protektorátu Ondřej Veverka
Myslím si, že to tak opravdu bylo, že spousta lidí si ještě před válkou nakoupila filmový materiál – jak černobílý, tak barevný – a když přišel protektorát, zachytávali spíše každodenní, rodinné záležitosti. A barevný film si nechávali na optimističtější léta.
V rámci protektorátu byla realita zachycena opravdu minimálně, ale na konci války, ve pětačtyřicátém roce, se Češi zase roztočili a už tam šlo vidět v těch záběrech, že nabyli jakéhosi sebevědomí a už se nebáli zachytit cokoliv. Ta politika už tam byla vidět. Konec války, válčení, radost a naděje, všechno.
Proč jste to nastříhal po etapách? Šel jste chronologicky?
Šel jsem chronologicky. V prvním díle sledujeme vývoj událostí od roku 1938 do roku 1940, druhý díl je od roku 1940 do roku 1942 a třetí díl je od roku 1942 do konce války 1945.
V prvním díle v roce 1938 sledujeme to napětí, vidíme ztrátu Sudet, potom okupaci a období temna, kdy se lidé smiřují s tím, co přišlo. Ale německé okupační moci šlo o to, aby se situace v protektorátu stabilizovala a aby tady byl klid.
A to se jim začalo relativně dařit, život se na přelomu 39. a 40. roku stabilizoval a trvalo to víceméně až do roku 1942, než přišel Reinhard Heydrich, heydrichiáda, atentát. Potom už to šlo postupně dolů.
Je zajímavé, že ve roce 1942, když se stal útok na Heydricha – máme tam taky citace z deníků a korespondence – si spousta lidí přestala psát deník. V tu chvíli, kdy se stal atentát.
Do té doby si zapisovali své upřímné názory, co si myslí, a asi měli strach, takže si deníky někam uschovali. Někteří se k tomu vrátili, někteří už ne.
To stejné bylo i s filmy. Spousta lidí přestala točit, úplně se to omezilo po roce 1942. Filmové materiály z každého roku nebo měsíce opravdu odráží společenskou náladu, jde to z toho cítit
Takže se ve druhém díle mám připravit na to, že přijde tíže...
Ve druhém díle se to začne na konci lámat, je tam takový náznak. Ale spíš je druhý díl to stabilizované období, kde můžeme vidět něco z filmu i z běžného života. Končíme obdobím těsně před tím, než se stane atentát na Heydricha.
„Nebylo úplně bezpečné na konci války natáčet všechno, co se dělo. Přesto nějaké filmy existují a jsou to brutální věci.“
Můžu si myslet, že k jednotlivým dokumentárním záběrům rodinného typu patří taky deníky a dopisy – jinými slovy, že jste měl štěstí a měl jste to všechno z jednoho zdroje? Nebo deníky jsou odjinud, dopisy odjinud a záběry od někoho jiného?
Nemyslím si, že je to špatně, naopak. V každém díle máme plus minus dvanáct různých lidí, z jejichž deníků a korespondence jsme čerpali, a ilustrovali jsme to filmovými záběry, které k tomu v uvozovkách „nepatří“. Je to atmosférická koláž.
V rámci dokusérie jdeme spíš po emoci, náladě, pocitech, dojmech těch lidí než po informaci. Takže tam nemáme vyloženě dopis od člověka, který by si současně vedl i nějaký filmový archiv.
Jak bezpečné bylo po protektorátu chodit s kamerou a natáčet? Byť by to byla jen domácí zábava...
Co se týká profesionálních kameramanů, kteří natáčeli týdeníky, ti měli asi nějaké zadání, mohli prakticky bezproblémově natáčet. To stejné měli amatérští kameramani, ale spíš to bylo o tom, že Češi ani nechtěli točit politické události. Protože si ten drahý a nedostupný filmový materiál šetřili na optimističtější časy.
Nevím o žádném omezení. Připomíná mi to jenom jeden příběh z konce války, kdy jsem četl o tom, jak někdo amatérského kameramana zmlátil za to, že natáčel, jak se v Praze lynčují Němci.
Dejme tomu, že nebylo úplně bezpečné na konci války natáčet to všechno, co se dělo. Ale i přesto nějaké filmy existují a nejsou úplně příjemné na pohled. Jsou to brutální věci a některé jsme ani nepoužili v rámci dokusérie. Ale prozradím, že na konci třetího dílu diváci uvidí i temnější tvář Pražského povstání.
„V jednom deníku dokázal mladý kluk v roce 1945 předpovědět, co se bude dít dál.“
Říkala jsem si, jestli ten poslední díl vyzní spíš optimisticky, protože se blížila svoboda, lepší časy, nebo uvidíme právě tohle...
Třetí díl nemá žádnou katarzi. Končí Pražským povstáním, nějakou krátkou radostí z osvobození, ale už je tam náznak toho, že tady přibývá lidí, kteří smýšlejí socialistickým způsobem.
Musím říct, že jeden deník, ze kterého jsme čerpali, tam si mladý kluk zapisoval věci velmi nadčasově. Nejsem si jistý, kolik mu bylo tehdy let, ale dokázal v roce 1945 předpovědět, co se bude dít dál.
Poslechněte si celý rozhovor, audio je nahoře v článku.
