Ústava je zákonem nad zákony, který je měřítkem a pravidlem jejich vnitřní soudržnosti a je formou mocenského uspořádání státu i jeho politického života. K tomu, aby mohla tyto funkce plnit, musí určitým způsobem vyjadřovat hodnotovou orientaci společnosti, ze které vychází a kterou má regulovat.

Přehrát

00:00 / 00:00

Daniel Kroupa: Ústava České republiky oslaví 30 let

Bylo by marné mít krásný nejvyšší zákon, který lidé neberou vážně a jímž se neřídí. Něco podobného se stalo v Německu po první světové válce s Výmarskou ústavou, která sice byla vývěsním štítem demokracie, ale ani nejvyšší státníci jí nerespektovali.

Usnadnili tím nástup k moci nacistům, kteří pak využili demokratických postupů ke zničení samotné demokracie. I u nás se někteří politici tímto způsobem pokoušeli zneužít svého postavení k posílení vlastní moci, ale naštěstí jen nakrátko a snad bez trvalých následků.

Klauzule věčnosti

Hodnotové zakotvení naší ústavy je na místě připomínat také proto, že není něčím samozřejmým, ale je výsledkem politického zápasu, který mohl dopadnout opačně. Při její přípravě se totiž někteří členové vládní komise a někteří členové vlády pokoušeli příslušné pasáže z předloženého návrhu vyškrtnout.

Ta nejdůležitější, takzvaná klauzule věčnosti (Článek 9. odst. 2.), se do něho vrátila až pozměňovacím návrhem v parlamentu. Mluví se v ní o nezměnitelnosti podstatných náležitostí demokratického právního státu, jimiž se míní vláda zákona, rovnost před zákonem, lidská práva, demokratické postupy a podobné věci, které poněkud otřepaně nazýváme ústavními hodnotami.

Právě ony jsou výsledkem civilizačního procesu, jímž prošel náš národ spolu s ostatními evropskými národy, procesu zaměřeného k tomu, aby každý člověk mohl svobodně a v maximální možné míře uskutečňovat své lidské možnosti.

Boj za hodnoty

Předpokladem toho je zajisté odpovědnost jedince vůči celku, ta však nesmí být vynucována mocí a násilím, protože člověk musí být brán vždy jako účel a nikoli jako prostředek. Právě v tom spočívá rozdíl mezi evropskou tradicí a některými tradicemi mimoevropskými, které, podobně jako totalitní státy, chápou jednotlivého člověka jako pouhý nástroj k dosažení svých, údajně vznešených, společenských cílů.

Hodnoty, o kterých mluvíme, jsou stálým tématem teoretických diskusí, avšak ty by neměly zakrýt a zpochybnit prostý fakt, že jsou to hodnoty samotného lidství a proto jsou hodny našeho úsilí o jejich stále důslednější uskutečňování. Ale také našeho odhodlání je bránit tak, jak to činili naši předkové, kteří pro ně trpěli, umírali a za ně bojovali.

I v jednadvacátém století takový boj probíhá a pro nás představuje výzvu, abychom se stavěli na stranu těch, kteří je sdílejí s námi. Myslím, že právě to bychom si měli připomínat při oslavách 30. výročí naší ústavy především. Jinak to bude oslava jalová.

Autor je filozof a pedagog.

Daniel Kroupa Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít