Potom třeba pochopí, proč na něm bodují lidově se tvářící kandidáti, zvlášť když ještě spoluobčany vyděsí vidinou zapojení země do války.

Přehrát

00:00 / 00:00

Lukáš Jelínek: Místo vymýšlení nálepek hledejme, o čem má smysl se Slováky hovořit

Další specialitou je ohýbání argumentů. Když se u nás o Hrad ucházel Petr Pavel, tvrdili jeho stoupenci, že by protikandidát Andrej Babiš coby lídr opozice jenom sypal písek do vládního soukolí.

V souvislosti se Slovenskem ale padaly okázalé výroky o nutnosti vyvažovat moc. Tedy od Babiše ne, aby bylo jasno, on zase paradoxně oceňoval soulad nejvyšších ústavních činitelů. Jakkoliv mnohým z nás ve volební kalkulačce vyšlo jméno Ivana Korčoka, měli bychom respektovat, že o výsledku rozhodly nálady mezi slovenskými voliči, které jsou nepřenositelné.

Nalézt, co nás spojuje

Úplně nejhorší pak je pasovat se do role samozvaných strážců hodnot. Slovenské volby Čechy, Moravany a Slezany nezajímaly jen kvůli tradičním vazbám obou zemí, ale také kvůli válce na Ukrajině. Ta je nebezpečně blízko.

Proto špatně snášíme, když ji někdo bagatelizuje, omlouvá nebo má dokonce věty uznání pro Kreml. To ale ještě české politiky neopravňuje po vítězství Petra Pellegriniho hovořit o něm či o Slovensku jako o Putinově trojském koni, prodloužené ruce nebo ruském chapadle. Ano, bohužel i to zaznělo.

Mají-li přesto natolik vážné obavy, že se náš soused přidá k soupeři, měli by jej od této trajektorie odrazovat. Ne vzkazy přes média, ale na otevřených jednáních. Do těch se ale Fialově vládě nechce.

Naštěstí ještě zbývá prezident Petr Pavel, který vyjádřil vůli navázat na těsné kontakty s Pellegriniho předchůdkyní Zuzanou Čaputovou. Stoprocentně úspěšný nejspíš nebude, už proto, že Čaputovou provází pověst občanské prezidentky s minimem politických zkušeností, což platí i pro Pavla. To z nich dělá téměř dvojčata.

Na druhou stranu, Pellegrini je pragmatik. Když si spočítá, že je to pro něj výhodnější, klidně se od premiéra Fica vzdálí, jak už ostatně v minulosti předvedl. Hlavně však několikrát zopakoval, že mu na česko-slovenských vztazích velmi záleží a že by je rád vrátil na nadstandardní úroveň.

Dokud vývoj u sousedů vnímáme jako fandové toho či onoho, je to normální. Doby, kdy vzkvétala spolupráce různých stran napříč Evropou, jsou sice ty tam, přesto ani na programové shodě není nic divného. Horší to je, když druhé zkoušíme z hodnot. K těm lze přistupovat různě. A když se má vyjednávat, jde to snáz o zájmech, které bývají věcné a lépe uchopitelné.

Zájmy České republiky a Slovenska jsou vesměs totožné, bez ohledu na to, kdo kde vládne. A pokud se někde rozcházejí, je to důvod bavit se ještě intenzivněji. Tomu ale brání nešvar, který sledujeme i na domácí scéně – neochota k dialogu. Je pohodlnější se o konkurenta otírat, než s ním hledat společnou řeč.

V zahraniční politice se však bez dialogu neobejdeme. Proto střední Evropu, k jejímuž formování zanedlouho přispějí i volby v Rakousku, přestaňme vnímat jako pokračování domácího kolbiště a snažme se raději nalézat, co nás spojuje. Pro politiky to platí dvojnásob, zvlášť považují-li se za profesionály.

Autor je politický analytik

Lukáš Jelínek Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít