Ten zní: „Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj úřad budu zastávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“

Přehrát

00:00 / 00:00

Daniel Kroupa: Převod moci v demokracii nezpůsobuje zemětřesení (obvykle)

Teprve v tom okamžiku se právoplatně stane prezidentem. Prezidentská standarta znovu zavlaje nad Pražským hradem, ozvou se dělové salvy a účastníci slavnosti se půjdou najíst chlebíčků.

V demokratických zemích bývá instalace nejvyššího představitele do funkce spojena se slavnostními akty především proto, že se jedná o důležitý symbol jednoty politického národa. Jinak jde o úřední záležitost, která se jen pramálo dotýká běžného života občanů. Avšak nebývalo tomu tak vždycky. A není tomu tak dodnes v autoritářských a totalitních režimech.

Úskalí přímé volby

V dobách, kdy panovník disponoval téměř absolutní mocí, se jednalo o událost, při níž se společenský řád otřásal v základech. Biskup Řehoř z Toursu ze 6. století ve své Kronice franckých králů popisuje hrůzy, které provázely období mezi smrtí starého panovníka a nástupem nového.

V našem středověku se problém s nástupnictvím vladařů nejprve řešil stařešinským právem (seniorátem) vzešlým z kmenové tradice, až posléze Přemysl Otakar I. zavedl primogenituru, aby mohl předat vládu svému synovi Václavovi I., který byl pak korunován českým králem.

Problém s nástupnictvím opět nastal po zavraždění Václava III. v Olomouci. Čeští pánové však nalezli řešení díky Zlaté bule sicilské, která akt zvolení nového krále svěřovala všem Čechům, tedy jim. Moc, kterou si tím přisvojili, museli později krotit Lucemburkové.

Potíže s nástupnictvím musel také řešit Sovětský svaz po smrti Stalinově a bez krve se to neobešlo. Příkladem dědičné posloupnosti v totalitním státě je Severní Korea, kde prostě vládnou Kimové. V takových režimech bývá vůdce obestřen takřka náboženským kultem, a čím je tento kult větší, tím silnější je koncentrace moci v jeho rukou.

I ti nejbližší musí udržovat odstup a ten, kdo se jej pokouší překonat, se stává podezřelým ze snahy uchopit vládu. Obvykle zmizí neznámo kam. Pak je ovšem nesnadné zajistit poklidný převod moci, opustí-li onen vládce tento svět. Bude jistě zajímavé sledovat, co se bude dít, až něco takového potká Si Ťin-pchinga v Číně nebo Vladimira Putina v Rusku.

Pravidlo, že v demokratických zemích při předávání nejvyšší funkce k žádným dramatickým událostem nedochází, se v posledních letech pokusil narušit bývalý prezident Donald Trump, který neuznal svou volební porážku a poštval dav svých příznivců, aby zabránili jednání Kongresu, které mělo výsledky voleb stvrdit.

Podobně se zachoval Jair Bolsonaro v loňském roce v Brazílii. V obou případech byl volební výsledek těsný a bylo snadné jej zpochybňovat. To je zkrátka úskalí přímé volby.

Přesvědčivé vítězství Petra Pavla v prezidentském klání takové jednání jeho protivníkovi naštěstí neumožnilo. Jakmile tedy proběhne inaugurace, budeme se moci věnovat v klidu svým každodenním starostem.

Autor je filozof a pedagog

Daniel Kroupa Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít