Zprvu se zdálo, že konzervativci bude stačit vlastenecky vztyčená vlajka na domácí zahradě, pak se ale ukázalo, že je k tomu potřeba ještě velké auto na dieselový motor, které se nebude vyhýbat cyklistům jeden a půl metru.

Přehrát

00:00 / 00:00

Petr Fischer: Konzervativní fetiše české

Samozřejmě je nejlepší, když v takovém velkém autě vezete svou manželku a děti, a ne nějaké podivné gendery ohrožující základy společnosti. To je NÁŠ tradiční způsob života…

Letos do konzervativní výbavy kromě NE sňatkům pro všechny a ještě většímu NE třicítkám ve městě přibyly hotové peníze, které se do řady pohostinství a dalších firem vrátily jako jediná možnost platby. Hotovost je prý znak svobody, jistota, že vás nikdo neokrade, zvláště když máte po kapsách naše české koruny. V takové kapse máte své jisté a jste volní jako ptáci.

Nic proti vlastní měně, ale její papírová či kovová jistota je podobně nejistá jako ta u měn zahraničních. Peníze dnes nejsou kryty žádným cenným kovem a jsou jen symbolem hodnoty a směny, garantované centrálními bankami, které peníze vydávají.

Peníze vyjadřují důvěru v systém, ať už jsou hotové nebo digitální, nic víc než dohoda lidí či společnosti za nimi není. Žádná metafyzika peněz neexistuje, ačkoliv nápis, že „důvěřujeme Bohu“ na americkém dolaru naznačuje, že to tak úplně pravda není.

Myslet budoucnost

Důvěra či víra, že něco je „posvátné“, ale ještě neznamená, že to posvátné skutečně JE. Hrajeme tu hru proto, abychom mohli společně fungovat, zbožšťování peněz za tuto hranu je už čirým fetišismem, přiřazováním kouzelné a tajemné podstaty něčemu, co samo žádnou podstatu ani tajemství nemá.

Fetišismus peněz, jak popsal věčně kritizovaný Karel Marx v Kapitálu, se šíří společností jako virus, je s podivem, že se to v moderní době „nehmotných vztahových hodnot“ vrací s takovou silou.

Návrat k fetišismu hotových peněz je speciální druh této historické úchylky, která marně bojuje za iluzi, jež dávno ztratila faktickou sílu. Tak je to – zdá se – ale s českým konzervatismem vůbec: bojuje za jistoty a pevný řád až ve chvíli, kdy nějaké takové „jistoty“ mizí.

Je to vlastně iluzivní reaktivní konzervatismus, který v obranné křeči přichází o unikátní možnost, v mizení jistot konečně prověřit ty, za které stojí ještě žít a umřít. Velké dieselové auto, zahrada s vlajkou ani štůsek tisícovek v kapse to rozhodně nejsou.

Konzervatismus, ani ten český, nepotřebuje staronové fetiše, které jsou stejně směšné jako ti, kteří se k nim modlí. Potřebuje oživit a myslet budoucnost a odpovídat na její potřeby tak, aby se dalo dál slušně žít i na místech, které se staly fetišistickým královstvím lidí, kteří za vrcholný výkon své svobody považují rigidní nezměnu.

V hotovosti ani v plechu a výfukovém pachu se svoboda nenajde, ani když si vyložíte podlahu hotovými penězi jako hlavní hrdina-číšník v Hrabalově románu Obsluhoval jsem anglického krále. I on pozná, že všechno je to jen papír a svoboda je nakonec v očích a v hlavě, v tom jak svět vidíme a jak v něm myslíme a jak se vztahujeme k druhým. Je to silný obraz, vůbec ne iluzivní. Co na tom, že ten hrdina se jmenuje Jan Dítě…

Autor je komentátor časopisu Euro

Petr Fischer Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít