Proč po 17. listopadu nezmizeli komunisté?

Ani po více než třiceti letech od sametové revoluce se nepodařilo některým lidem vymluvit nesmyslnou nepravdu, podle které měli disidenti komunistům zaručit beztrestnost a slíbit jim, že se jejich strana bude moct účastnit i nadále politického života. Skutečnost, že dnes na funkci prezidenta kandidují bývalí komunisté, je prý důsledkem tohoto pochybení.

Komentář Kroupa Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Václav Havel a Marián Čalfa, setkání delegace ÚV NF ČSSR a vlády ČSSR vedené předsedou vlády Ladislavem Adamcem (vlevo) s představiteli Občanského fóra, 26. listopadu 1989

Václav Havel a Marián Čalfa, setkání delegace ÚV NF ČSSR a vlády ČSSR vedené předsedou vlády Ladislavem Adamcem (vlevo) s představiteli Občanského fóra, 26. listopadu 1989 | Foto: Lubomír Kotek | Zdroj: Profimedia

Nepravdy mívají dlouhý život, protože jejich nositelé se svá tvrzení nenamáhají doložit, a dokázat vědecky něco, co se nestalo, se podaří jen zřídka. Tož, pokusme si tedy alespoň ukázat jeho nesmyslnost.

Přehrát

00:00 / 00:00

Daniel Kroupa: Proč po 17. listopadu nezmizeli komunisté?

Opírá se mlčky o představu, že nám v minulém režimu vládla hrstka komunistů, proti kterým se většina národa vzbouřila, a disidenti namísto toho, aby je vyhnali od moci, jim z přemíry laskavosti umožnili v nějaké formě u ní setrvat.

Jenže tak to nebylo. Většina národa byla po sovětské okupaci v srpnu 1968 frustrována a přesvědčená o marnosti jakéhokoli odporu vůči režimu dosazenému nenáviděnými okupanty. Stáhla se do soukromí, v zaměstnání se účastnila akcí na podporu režimu, jen pokud hrozila sankce, a pohrdala lidmi, kteří z touhy po kariéře nebo proto, aby si udrželi práci, vstupovali do komunistické strany.

Pragmatičtí kariéristé s máslem na hlavě

Tato strana, poslušná pokynů z Moskvy, byla centrálně řízena a její členové, podle principu zakotveného v ústavě, zastávali všechny vedoucí funkce ve státě, včetně hospodářství, školství i kultury. Komunistů byly téměř dva miliony.

Česko si připomíná 17. listopad. ‚O svobodu, nezávislost a demokracii musíme pečovat,‘ řekl Fiala

Číst článek

Proti nim stálo něco přes tisíc disidentů a pár desítek tisíc jejich podporovatelů, kteří byli rovněž ochotni zúčastnit se demonstrací, nechat se zmlátit, vyhodit ze zaměstnání nebo šikanovat. Ostatní lidé, kteří režim nenáviděli, považovali jejich úsilí za marné, nebezpečné a nezodpovědné. Teprve když sovětský vůdce Gorbačov dal najevo, že se nadále nebude vměšovat do vnitřních záležitostí států začleněných do sovětského bloku, svitla naděje na změnu a demonstrantů začalo přibývat.

V reakci na brutální zákrok policie proti pokojnému průvodu studentů 17. listopadu 1989 založili disidenti pod názvem Občanské fórum široké a otevřené hnutí, ke kterému se mohl připojit každý, kdo s chováním režimu nesouhlasil. Toto hnutí na počátku nemělo a ani nemohlo mít politické cíle, protože by tím usnadnilo tajné policii rozprášit je v zárodku a také znesnadnilo váhajícím příznivcům, aby se připojili.

Tím, čeho Občanské fórum mohlo v dané situaci nanejvýš dosáhnout, byl nátlak veřejnosti na vedení komunistické strany, aby přistoupilo k některým ústupkům: například odstoupení politiků spojených s přípravou sovětské intervence, propuštění zatčených demonstrantů a politických vězňů.

Prostředkem nátlaku byla podpora generální stávky. A právě té se zalekl předseda vlády Ladislav Adamec a projevil (bez schválení vedením KSČ) ochotu jednat s představiteli Občanského fóra o jejím odvrácení. Přitom ovšem stále držel v ruce všechny páky moci. Když po zklamané ambici stát se prezidentem odstoupil, nahradil jej Marián Čalfa, který zvolil strategii pokojného předání moci.

O obsahu těchto jednání se může každý přesvědčit z doslovného záznamu, který také vyšel knižně. Žádné požadavky na beztrestnost a zachování komunistické strany tam nenajde, protože nikdo neměl důvod je vznášet a nikdo neměl důvod je slibovat. Šlo pouze o to dovést v pořádku zemi ke svobodným volbám. Ostatní už bylo věcí demokratického procesu, ve kterém rozhodují voliči.

Pravda, někteří z nás, kteří jsme byli zvoleni do parlamentu, se pokoušeli prosadit potrestání komunistických zločinců, ale dosáhli jsme pouze odvolání nečinného generálního prokurátora. Veřejnost už ale takové věci jen málo zajímaly, protože její pozornost poutal rozpad Československa. Více než disidenty si zamilovala pragmatické kariéristy s máslem na hlavě a ti se takovými tématy raději nezabývali. Staré komunisty spláchnul čas a mladí pokračovali v tom, o co jim šlo nejvíce. Až dodnes.

Autor je filozof a pedagog

Daniel Kroupa Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme