Satoranský? Radil mi věci, o kterých mě nenapadlo přemýšlet, říká písecký basketbalista Sýkora
Vojtěch Sýkora hraje za tým Sršni Písek v Kooperativa NBL, nejvyšší české basketbalové lize. Dvaadvacetiletý rozehrávač vládne statistikám doskoků a asistencí. Za své výkony si v únoru vysloužil pozvánku do reprezentace. V rozhovoru pro iROZHLAS.cz se rozpovídal o skloubení basketbalu se studiem práv, přiblížil spolupráci s hvězdným Tomášem Satoranským a prozradil, proč přikládá větší váhu týmovému úspěchu než individuálním statistikám.
Než budeme mluvit o vašem nedávném debutu v národním týmu, vraťme se ještě dále do minulosti. Jaké byly vaše začátky, kde jste dělal první basketbalové krůčky?
Začalo to v Budějovicích, odkud pocházím. Když jsem nastupoval na základní školu, byly tam tři třídy, přičemž ta, do které jsem nastoupil, umožňovala účast na trénincích basketbalu v kategorii přípravek. A mně se to zalíbilo, takže jsem u toho zůstal. Nenapadlo mě ani zkoušet jiný sport. Tak hraju basketbal a drží mě to už nějakých šestnáct let.
Jak si momentálně vede váš klub?
Hrajeme takzvanou část poražených, kde je kromě nás i Ostrava, Olomouc a Slavia Praha. Už jsme splnili cíl, který jsme si stanovili, což bylo udržení ligy na příští sezonu. Ještě ale pořád máme šanci postoupit do play-off, takže doufám, že o to zabojujeme. Dva týmy z té skupiny, která hraje o udržení, mohou postoupit do předkola play-off, což my chceme. Ale mezi devátým až jedenáctým místem je to hodně vyrovnané.
A osobní statistiky sledujete?
Člověk si toho samozřejmě všímá, ale není to něco, na co bych se upínal. Jsem odmalička vychováván k tomu, abych se soustředil na týmový úspěch, takže nehraju na svoje čísla. Nesnažím se někam prodrat jako většina amerických hráčů, kteří chodí do Česka hrát za tím účelem, aby si udělali statistiky, a další rok mohli jít někam jinam. Já jsem v Písku spokojený a snažím se dělat všechno pro tým.
Nejvyšší bodový průměr na zápas má váš spoluhráč Martin Svoboda. Proč podle vás statistiky nevede někdo z lídrů celé NBL? To není trend, že vedoucí celky ligy ovládají i statistiky?
Myslím si, že to souvisí se stylem, který hrajeme. Nechci říct, že bychom nebránili, ale hrajeme více stylem nahoru dolů, padá hodně bodů, a většinu akcí na Svobyho hrajeme. K tomu se samozřejmě přidává i jeho fyzická vybavenost, protože je těžké ho bránit s tím stylem, který hraje.
Tým bez Američanů
Sršni Písek jsou unikátní, nehrají za ně žádní zahraniční hráči. Čím to je? A je to podle vás výhoda?
V Česku je to neobvyklé. Jedinými týmy v nejvyšší soutěži, ve kterých nehrají cizinci, jsme my a Opava. Většina týmů má minimálně tři Američany. Takže my jsme za to hodně obdivovaní, spousta lidí nám fandí. Jsme mladí kluci, kteří hrají za naše město, nehledíme na osobní statistiky, chceme vyhrávat pro tým.
Takže se dá říct, že Písek je rodinný klub?
Ano, primární cíl je vychovávat si vlastní hráče, což v profesionálním sportu nebývá časté. Náš tým je postaven čistě na hráčích, kteří prošli mládeží.
Jak je to v současné době se zapojováním mladých hráčů? Například v hokeji se často mluví o pomalém okysličování kádrů, juniorská soutěž postrádá kvalitu, talenti odcházejí většinou do zámoří. Jak je to v basketbalu? Mají mladí hráči možnost se prosadit?
Juniorská soutěž nejde vůbec například s tou španělskou srovnávat. Myslím si, že je to ovlivněné členskou základnou. V hokeji je hráčů mnohem víc, basketbal hraje užší okruh lidí. Není to tedy tak, že by docházelo k odlivu hráčů do zahraničí, ale těch talentů je tady obecně málo.
Kromě basketbalu se věnujete také studiu na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Proč jste si vybral právě tuto vysokou školu? Zajímá vás třeba sportovní právo?
Zatím nevím, čemu bych se chtěl věnovat, protože nemám moc času na praxi. Sportovní právo by bylo fajn, protože bych zůstal u sportu, kterému se věnuji celý život a vím o tom hodně i z té interní stránky. Ale v Česku není tenhle obor příliš rozvinutý, možná jen v top fotbalových a hokejových týmech.
A jaká byla vaše motivace pro to, abyste se přihlásil na práva?
Moji rodiče jsou oba lékaři, ale já omdlévám, když vidím krev. Takže jsem si vybral dle mého názoru druhý nejprestižnější obor. Od dětství jsem měl dobré známky a byl úspěšný ve vědomostních soutěžích, takže jsem věřil, že se na práva dostanu.
Jak se dá skloubit hraní basketbalu za písecký klub se studiem v Praze?
Výuku mám tři dny v týdnu, úterý, čtvrtek, pátek od osmi do dvou. Po škole jedu na trénink do Písku a pokud mám druhý den ráno další trénink, tak tam zůstávám. Poté jedu zpět do Prahy, jsem do dvou ve škole, večer jedu na trénink, takhle pořád dokola. V pátek se po škole přesouvám do Písku, kde zůstávám až do pondělí nebo do úterý. Takže většinu času trávím v Písku. V Praze spíš přespávám, než že bych tam trávil nějaký čas. Jezdím autobusem, takže můžu využít čas a pracovat na cestách.
Jak dlouho už to takhle kombinujete?
Jjavascript:void(0);sem ve třetím ročníku, přičemž první dva roky vysoké školy jsem hrál druhou nejvyšší soutěž, kde to nebylo tak náročné. Hrálo se jen jednou týdně, i tréninků bylo méně. Takže takhle intenzivní režim mám prvním rokem.
Nelitoval jste někdy, že nemáte příliš volného času?
Občas to zamrzí. Ale když vidím, že se v tom sportu posouvám, řeknu si, že užívat si můžu později, a dokud to jde, budu tomu dávat všechno. To, že na nás přijde plná hala, je pro mě víc, než kdybych chodil každý víkend do hospody.
Máte nějakou formu stipendia?
Mám sportovní stipendium. Za to, že jsem v reprezentaci, dostávám měsíčně částku v řádech několika tisíc korun, což je super.
Zlato z univerziády
Zmínil jste reprezentaci. Máte bohaté zkušenosti z mládežnických výběrů, loni jste byl dokonce na univerziádě v čínském Čcheng-tu, odkud jste si přivezl zlatou medaili. Jaký to byl zážitek?
Bylo to super, protože jsem měl šanci se díky basketbalu podívat do Číny. Byl to úplně jiný svět, jak pro nás Evropany, tak pro místní. Vzhledem k režimu, co tam vládne, pro ně byla univerziáda brutálním úkrokem ze stereotypu. Byli jsme tam pro lidi jako bohové, všichni se s námi fotili. Dávali nám do náručí děti, aby také byly na fotce. A na samotné finále se prodalo 15 000 lístků asi za dvě minuty.
Ve finále jste dokázali přehrát Brazílii, jak se vám to povedlo?
K tomu se váže zajímavý příběh, my jsme tam totiž původně jeli tak trochu jako na výlet. Říkali jsme si, že uvidíme Čínu, nikdo nepočítal s tím, že bychom mohli uhrát takový výsledek. Jenže my jsme vyhrávali a postupovali dál a dál. Myslím si, že klíčem k úspěchu byla týmová chemie. S většinou hráčů se známe z reprezentačních akcí od šestnácti let.
V únoru jste obdržel s týmovým kolegou Svobodou premiérovou pozvánku do seniorské reprezentace. Představil jste se v kvalifikaci na Eurobasket, byl jste u porážky národního týmu v Řecku. Odehrál jste 2:30, jak jste prožíval těchto 150 vteřin?
Je škoda, že jsme prohráli, měli jsme určitě na to, abychom vyhráli. Ale pro mě to byl splněný sen. I kdybych se už do reprezentace neměl dostat, tohle mi nikdy nikdo nevezme. Byl to neskutečný zážitek.
Nová generace
Jaké to bylo hrát po boku hvězd, jako je Tomáš Satoranský?
Odmala jsem ho sledoval a vzhlížel k němu. Budu se opakovat, je to splněný sen.
Hrajete na stejné pozici jako on, oba jste rozehrávači. Vzal si vás na reprezentačním srazu více na starost, radil vám?
Saty je celkově fajn chlap. Ačkoli by se mohl chovat povýšeně vzhledem k tomu, co dokázal, tak to vůbec nedělal. Naopak viděl, že jsem mladý nováček v reprezentaci, kde úroveň zápasů byla nad rámec mého myšlení a znalostí. Takže například když se odehrála nějaká akce, vzal si mě hned po ní stranou a řekl, co udělat jinak, na co se soustředit. Radil mi věci, o kterých mě dosud za celou kariéru nenapadlo přemýšlet. Nebyl na mě nepříjemný, když jsem něco zkazil. Bral to tak, že je to proces, kterým si musí každý projít.
Ti zkušenější hráči si pravděpodobně uvědomují, že nastane generační obměna, a jejich zodpovědností je, aby vychovali své nástupce.
Je to tak, většina hráčů je starší 30 let, takže se netají tím, že během dvou nebo tří let skončí v reprezentaci. Takže si všichni včetně trenéra Diega Ocampa uvědomují, že je nutné zapojovat mladé hráče. I když nemáme ještě takovou kvalitu, nasajeme alespoň atmosféru mezinárodních zápasů.
Jak vypadal sraz basketbalové reprezentace?
Ráno byl trénink bez kontaktu, kde jsme se zaměřili na systémové prvky, poté posilovna, a odpoledne jsme měli herní trénink. Tam se ten systém už piloval, hrálo se tři na tři, čtyři na čtyři. Těsně před zápasem jsme pak měli video přípravu, kde jsme se zaměřili na výrazné individuality soupeře.
Jak se vám hrálo po španělským trenérem Ocampem?
Rozdíl byl určitě v komunikaci. V kabině se mluvilo anglicky, ale občas mi přišlo, že Diego myslí ve španělštině. Když něco neuměl vysvětlit v angličtině, řekl to španělsky, protože tam většina hráčů někdy působila, takže jazyku rozumí. Mě to ale často mátlo, protože španělsky neumím ani ťuk.
Co další členové realizačního týmu, jak měli rozdělené role?
Diego má dva asistenty, jeden je Španěl, druhý je Čech, Honza Šotnar, trenér ústecké Slunety. Funguje to tak, že hlavní trenér vede trénink, a asistenti se zaměřují na detaily, berou si hráče stranou. A směrem k zápasu se zaměřují na hru soupeře, připravují video rozbory.
Zavřené dveře do NBA
Satoranský má za sebou úspěšné působení v NBA. Jaké jsou vaše cíle, mety, další sny? Kam byste se rád v budoucnosti posouval?
Sny jsou fajn, ale člověk musí být realista. Kdybych ve 23 letech řekl, že mým snem je NBA, tak by to nedávalo smysl. Nechci přímo říct, že jsem spokojený tam, kde jsem, člověk by se neměl uspokojit. Ale snažím se žít přítomností, mám ještě na dva roky smlouvu, takže budu dělat všechno pro to, aby basketbal v Písku rostl a každý rok jsme se posouvali dál. Co se týče osobních ambicí, vždy jsem měl školu na prvním místě. Chci hrát na co nejvyšší úrovni, ale nesmí to být na úkor vzdělání.
A máte možnost se do NBA ještě dostat? Nebo jsou nějaké jiné významné basketbalové destinace, kde byste si přál působit?
Pokud hráč není v osmnácti letec draftovaný, je poté prakticky nemožné se do NBA dostat. Pak jsou alternativy v zemích, kde jsou týmy hrající Euroligu, což je například Španělsko, Francie nebo Srbsko. Ale aby se tam člověk dostal, musí už třeba v patnácti letech odejít sbírat zkušenosti do zahraničí. Já jsem ale maximálně spokojený v Písku, mám ideálně nastavené podmínky, takže pro mě není téma odcházet.
V Písku jste si navíc vysloužil i funkci kapitána.
Bývalý kapitán se přesunul na pozici vedoucího týmu, takže volba padla na mě, protože v klubu působím už osm let.
Můžete vaši roli přiblížit?
Měl bych být lídrem jak na hřišti, tak mimo něj. Nesu zodpovědnost za výsledky nebo výpadky, pokud se nedaří, měl bych tým uklidnit. Když cítím, že můžeme hrát lépe, dokážu zvednout hlas a říct, že máme na víc. Na hřišti většina akcí začíná u mě, takže jsem i taková prodloužená ruka trenéra.
