Dlouholetý starosta Londýna, hlavní tvář brexitu a následně i předseda vlády obtěžkaný skandály. Excentrik Boris Johnson po dlouhé sérii kauz a masivní vlně rezignací kapituloval a oznámil konec v pozici britského premiéra i šéfa Konzervativní strany. Souboj o čelo strany proběhne v létě a nový předseda vlády bude vybrán na podzim. Server iROZHLAS.cz tento Johnsonův krok dává do kontextu s jeho životním příběhem a především politickým působením.

Tento článek je více než rok starý.

Londýn 6:30 8. července 2022 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

„Chci, abyste věděli, jak moc mě mrzí, že se vzdávám nejlepší práce na světě,“ uvedl ve čtvrtek Johnson. „Nikdo není ani zdaleka nepostradatelný. Náš geniální a darwinovský systém vyprodukuje dalšího vůdce,“ dodal. Přislíbil, že příštímu lídrovi konzervativců poskytne maximální podporu.

Boris Johnson skončí jako premiér a předseda strany. Ve funkci zůstane, než vyberou nástupce

Číst článek

Osmapadesátiletý Johnson byl známý svou schopností vymanit se z úzkých. Jeho tříleté působení v čele britské vlády ale bylo provázeno jednou aférou za druhou. Těmi zřejmě největšími jsou skandály se souhrnným názvem Partygate - večírky a setkání v premiérově sídle v Downing Street 10 během lockdownů.

Výzvám k rezignaci čelil více než půl roku od té doby, kdy na tyto akce v prosinci upozornil list Daily Mirror. Zpráva zasáhla Británii v době druhé silné vlny epidemie. Následně se na veřejnost dostaly informace o řadě dalších podobných setkání, například oslavě Johnsonových narozenin.

„Johnson se bez nadsázky za posledního půl roku pohyboval od jednoho skandálu k druhému. To všechno se odráželo jednak na klesající ochotě jeho poslanců takové přešlapy tolerovat, ale hlavně na Johnsonově podpoře mezi voliči Konzervativní strany,“ uvedl pro Radiožurnál Václav Štětka z univerzity v Loughborough.

Lavina rezignací

Ještě 6. června ustál Johnson hlasování o důvěře. Z vlastní strany ho podpořilo 211 poslanců, proti bylo 148.

Boris Johnson na hraně pádu. ‚Večírky v Downing Street za covidu zacloumaly veřejným míněním,‘ říká Kytka

Číst článek

Nakonec ale byla jeho pozice neudržitelná. Jen v tomto týdnu přišla Johnsonova širší vláda o více než 50 členů, z toho až o sedm ministrů, a to včetně těžkých vah – ministra financí Rishiho Sunaka, ministra zdravotnictví Sajida Javida či bydlení Michaela Govea.

Ministři, náměstci a další úředníci se shodují, že nemají důvěru v Johnsonovo vedení kabinetu.

Poslední kapkou byla situace kolem rezignace Christophera Pinchera. Náměstek hlavního whipa (poslanec, který dohlíží, aby příslušníci strany hlasovali ve sněmovně podle stranických zájmů, pozn. red.) skončil kvůli opileckému osahávání dvou mužů. Johnson jej jmenoval letos v únoru, po vypuknutí kauzy tvrdil, že o vyšetřování nic nevěděl. Jeho mluvčí následně uvedla, že premiér na případ zapomněl.

„Sama o sobě by mu ta aféra nejspíš neuškodila, přestál řadu dalších a mnohem závažnějších afér, včetně porušování zákona v době lockdownu nebo opakovaného lhaní poslancům, ale už toho zkrátka bylo příliš mnoho,“ myslí si Štětka.

I proto tak ve čtvrtečním projevu Johnson rezignoval na post šéfa strany a odmítl předčasné volby. Ve funkci předsedy vlády však prozatím zůstává, dokud se nenajde jeho nástupce.

Šéf opoziční Labouristické strany Keir Starmer reagoval, že je Johnsonova rezignace dobrou zprávou pro Británii. Ovšem pokud Johnson ve funkci předsedy vlády okamžitě neskončí, labouristé vyvolají parlamentní hlasování o nedůvěře konzervativní vládě.

Bývalý Johnsonův poradce Dominic Cummings uvedl, že premiér musí funkci opustit okamžitě, jinak se bude snažit pomstít těm, kteří se jej chtěli zbavit.

Ostatně sám Cummings stál za jedním ze skandálů, které Johnsona poškodily, a nerozešel se s ním v dobrém.

V květnu 2020 se provinil proti karanténním opatřením tím, že s manželkou a čtyřletým synem cestoval napříč Anglií ke svým rodičům. Jeho žena se přitom potýkala s příznaky covidu-19 a Cummings byl předtím v kontaktu s Johnsonem, který právě obdržel pozitivní výsledek testu na koronavirus.

Z Ala Borisem

Milovník cyklistiky, novinář, šprýmař nebo také otec minimálně šestí dětí vždy mířil vysoko. Tříletý pobyt ve funkci britského premiéra pro něj byl završením mnohaleté honby za mocí, která u dnes 58letého Johnsona započala už v mládí.

Johnsonova cesta k moci: jak se z Ala stal Boris, budoucí premiér Velké Británie

Číst článek

Vlastním jménem Alexander Boris de Pfeffel Johnson vyrůstal jako Al. S rodinou se během jeho dospívání nesčetněkrát stěhovali, především kvůli otcově práci, který pracoval v Evropské komisi, Světové bance a byl i poslancem za konzervativce. Po pradědovi z otcovy strany Johnson zdědil turecký původ.

V obraně před tím, aby si z něj kvůli tomu nedobírali vrstevníci, si Al brzy změnil jméno na Boris a vypěstoval si excentrickou osobnost, pro kterou od té doby vyniká, popisuje autorka biografie Just Boris: A Tale of Blond Ambition Sonia Purnellová.

Díky rodinnému zázemí získal nejprestižnější britské vzdělání na střední škole Eton a na vysoké na Oxfordu. Tam se věnoval klasickým studiím.

Po škole se poprvé oženil a začal pracovat pro deník The Times. Ukázal se však jako neorganizovaný a chaotický, a tak se od nadřízených netěšil přílišné důvěře. Pro jeden z článků si dokonce vymyslel citaci historika a svého vlastního kmotra v jedné osobě Colina Lucase a z deníku byl vyhozen.

Záhy však nastoupil do The Daily Telegraph a v roce 1989 ve svých 25 letech se stal zpravodajem v Bruselu, kde v dospívání s rodinou také jeden čas žil. Proslul především kritickými články o fungování Evropské unie.

Po pěti letech se vrátil do vlasti, kde se stal hlavním politickým komentátorem Telegraphu a působil i v magazínu The Spectator.

V politice se přímo angažuje od roku 2001, kdy byl za Konzervativní stranu poprvé zvolen do britského parlamentu a v roce 2008 se stal londýnským starostou. Pod jeho vedením ve městě v roce 2012 proběhly úspěšné olympijské hry. V roce 2016 se rozhodl neusilovat o třetí mandát v této funkci a vrátil se do parlamentu.

V té době se stal hlavní tváří pravicového křídla uvnitř Konzervativní strany a jedním z hlavních zastánců odchodu Velké Británie z Evropské unie.

Pro Sunday Telegraph tehdy také prohlásil, že „sjednotit Evropu pod jedinou vládou už zkoušeli Napoleon, Hitler a někteří další, a pokaždé to dopadlo tragicky“. Za prohlášení si vysloužil velkou kritiku.

Když se britští voliči v červnu 2016 rozhodli pro brexit, měl být Johnson hlavním adeptem na uvolněné místo předsedy vlády po Davidu Cameronovi, který prosazoval setrvání v unii.

Na tuto pozici si ale musel počkat celé tři roky, kdy Downing Street 10 obývala jeho stranická kolegyně Theresa Mayová. Ta Johnsonovi nabídla post ministra zahraničí, se kterým se poměrně překvapivě spokojil a dva roky v této funkci setrval. Jak se ale dalo očekávat, o bezproblémovou spolupráci nešlo.

Opožděně premiérem

Vítězové a poražení britských voleb: Johnsonova krasojízda i kruté stranické a osobní debakly

Číst článek

Rok po svém odchodu z resortu a tři roky od začátku mandátu Mayové se pak po premiérčině rezignaci stal v červenci 2019 šéfem Konzervativní strany a novým nájemníkem Downing Street 10, sídla britských předsedů vlád.

Ve funkci zpočátku řešil především definitivní dotažení brexitu, ke kterému oficiálně došlo 31. ledna 2020. Ještě následujících 11 měsíců ale pokračovalo přechodné období.

Podporu pro svou vizi odchodu z unie získal v předčasných parlamentních volbách v prosinci 2019, kdy konzervativci získali absolutní většinu.

Značnou část tříletého působení v čele vlády trávil Johnson hašením skandálů a afér a bojem s pandemií koronaviru.

Podle listu The Guardian, který je k Johnsonovi kritický, bylo čtvrtečním prohlášením „zlomeno jeho toxické kouzlo“ poté, co „zakopl o vlastní lži“. „Lži a bezostyšné pohrdání pravidly způsobily jeho vzestup, lži a bezostyšné pohrdání pravidly přinesly jeho pád.“

Podle konzervativního deníku The Times zase Johnson provedl Británii největšími poválečnými krizemi a prosadil hluboké změny ve společnosti, nakonec ho ale dostihlo jeho odmítání řídit se konvencemi.

Jakub Grim Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít