Rychetský byl ‚nevděčníkem’, chod Ústavního soudu ovlivnil zdánlivě nenápadně, ohlíží se Balík
Ústavní soud bude mít od úterý po 20 letech nového předsedu. Pavel Rychetský za symbolické účasti prezidenta Petra Pavla v pondělí symbolicky předal funkci předsedy Ústavního soudu Josefu Baxovi. „Rychetský nikdy nepřekročil hranici, kam až mohl zajít,“ připomněl na Radiožurnálu éru končícího předsedy děkan Právnické fakulty Západočeské univerzity v Plzni Stanislav Balík, který byl ústavním soudcem v letech 2004 až 2014.
Pavel Rychetský opakovaně, i v rozhovorech pro Český rozhlas, mluvil o tom, že předseda ústavního soudu je jen jedním z 15 soudců, že nemá silnější hlas, nevybírá si své kolegy a tak dále. Jak výrazně i s vědomím těchto mantinelů ovlivnil Pavel Rychetský podobu fungování a to, jak je Ústavní soud vnímán?
Pan předseda má pravdu v tom, že je předseda Ústavního soudu jedním z 15 a z tohoto hlediska je dobré se na něj dívat jako na jednoho ze soudců. Předseda kromě toho, že má na starosti správu soudu, také rozhoduje v jednotlivých věcech.
Poslechněte si rozhovor s bývalým ústavním soudcem Stanislavem Balíkem o období Pavla Rychetského ve funkci předsedy Ústavního soudu
Řekl bych, že dvě dekády Rychetského působení je možné rozdělit. Pokaždé byl totiž předsedou Ústavního soudu a soudícím soudcem v jiné konstelaci.
V té první, tedy v dekádě, kdy jsem byl ústavním soudcem i já, lze zaznamenat jeden faktor, který je zatím trochu přehlížen. Že ne vždy to bylo tak, že by většina soudu hlasovala podle předsedy. Chod Ústavního soudu ovlivnil tím, že se jako první skutečně choval tak, že je mezi rovnými. Nebyl to Rychetského Ústavní soudu, ve kterém by naše patnáctka skákala podle toho, jak pan předseda píská.
Když bychom se podívali na to, v kolika i zásadních věcech měl Pavel Rychetský odlišné stanovisko – ať už to byl zákon upravující ústav pro studium totalitních režimů, církevní restituce, poplatky ve zdravotnictví a podobně. Zde se ukázalo, že se choval tak, jak se má správný soudce chovat. Tedy nezávisle a tak, aby nezasahoval do nezávislosti druhých.
Prezident Pavel jmenoval nového předsedu Ústavního soudu. Stane se jím dlouholetý soudce Josef Baxa
Číst článek
Pokud jde o druhou dekádu, zaznamenal bych jeden velice pozitivní prvek – tedy to, že Pavel Rychetský byl nevděčníkem. To je velmi podstatné a taky něco, co dřív nebo později pochopí každý ústavní soudce.
Soudce Ústavního soudu nemá projevovat vděčnost prezidentovi za to, že ho jmenoval. Předseda nemá projevovat vděčnost prezidentovi za to, že ho jmenoval na prvním místě. To je dobré říct v době, kdy jsou jmenováni noví ústavní soudci. Aby se to obecně vědělo.
Předseda by měl být svým způsobem nevděčníkem. Dá-li se totiž na jednu stranu ochrana ústavnosti a na druhou stranu poděkování za jmenování, je ochrana ústavnosti daleko závažnější. To Rychetský ve druhé dekádě prokázal – skutečně dal přednost ústavnosti před vděkem prezidentovi. Ať už to byl nález týkající se služebního zákona, volebního zákona a podobně.
Řekl bych, že z tohoto pohledu, zdánlivě nenápadně, Pavel Rychetský ovlivnil chod ústavního osudu. A to tak, že zachoval a garantoval nezávislost jednotlivých soudců a sám se jako nezávislý soudce choval. To je podle mě daleko podstatnější pro chod a rozhodování Ústavního soudu než „jen ty běžné“ administrativní záležitosti týkající se správy soudu.
‚Hranici nepřekročil‘
Navážu na to, že byl Pavel Rychetský v poslední dekádě „nevděčníkem“. On i za to čelil kritice pro svá některá veřejná vyjádření právě na adresu Miloše Zemana, ale třeba i na adresu Andreje Babiše. Také čelil kritice za reakci na zvolení Petra Pavla novým prezidentem. Máte pocit, že v tomto směru Pavel Rychetský měl být zdrženlivější?
Je to otázka toho, jak pojme soudce Ústavního soudu ochranu ústavnosti. V jedné rovině se promítá právnický nebo ústavně-právní text jednotlivých nálezů soudu, ve druhé i to, že je ochranu ústavnosti třeba i popularizovat.
Fremr zatím ústavním soudcem nebude. Prezident si prověří informace o jeho rozhodování v minulosti
Číst článek
Ať už literárním pojetím odlišných stanovisek, jak jsem třeba dělával já, ve kterých jsem nechával účastníky i veřejnost nahlédnout do toho, co se mi honí v hlavě, tak i nějakým veřejným vyjádřením. Nestalo se, že by byl za některé vyjádření Pavel Rychetský prohlášen zbytkem Ústavního soudu za podjatého, proto si myslím, že nepřekročil tu tenkou hranici toho, kam až může soudce Ústavního soudu zajít.
V průběhu posledních let se v médiích řešila i délka řízení u Ústavního soudu. V souvislosti s tím mě zaujala slova dalšího končícího ústavního soudce Ludvíka Davida z minulého týdne z rozhovoru pro ČTK, který řekl, že „každý senát Ústavního soudu rozhoduje o pěti lidských osudech denně,“ a že to je podle něj na hraně únosnosti. Soudci podle Davida věnují čas kvantitě, ale může trpět kvalita. Souhlasíte s tímto hodnocením? Dostává se Ústavní soud na hranu toho, kdy může kvalitně rozhodovat?
Je evidentní, že jde o vysoký nápad. Objevují se situace, kdy jednotlivý soudce nebo jednotlivý senát stojí nad rozhodnutím, zda rozhodnout rychle nebo kvalitně.
V roce 2008 jsem byl například zpravodajem ve věci ústavu pro studium totalitních režimů a poplatku ve zdravotnictví. Máme jen 24hodinový den a za této situace se mi trochu navýšil počet neskončených senátních věcí. Řekl jsem si, že tam, kde vidím, že je ústavní stížnost na odmítnutí pro zjevnou neopodstatněnost, nestane se nic, když si účastníci trochu počkají.
Z tohoto hlediska bych řekl, že pokud si soudce umí dobře rozvrhnout práci a v dané situaci, kdy je trochu či více zahlcen, si určí, co je priorita, nemělo by to být na úkor kvality. A nemyslím si, že by rozhodování Ústavního soudu bylo nějak poznamenáno tím, že by kvantita zhoršila kvalitu.
