Poslední jízda ‚žabotlamy‘ přímo z kabiny strojvedoucího. Pantograf zamířil po 54 letech do muzea
Legendární elektrické jednotky „pantograf“ definitivně odešly do železničního důchodu. 54 let provozu završily pátečním večerním spojem z Roztok u Prahy do Prahy-Libně. Poslední mohykán ale ve šrotu neskončí. Plně obsazený fanoušky odjel hned v sobotu do depozitáře Národního technického muzea v Chomutově.
2:58
Poslední jízda ‚žabotlamů‘. Železniční legendy Česku sloužily víc než půl století
Číst článek
Strojvedoucí Adam Vyčichlo se svým kolegou v soupravě pantografu vyhověli přání reportéra Českého rozhlasu a pustili mu takzvanou symfonii neboli diskotéku – charakteristický zpěvavý zvuk, který se v soupravách ozýval vždy při rozjezdu. Strojvedoucí vysvětluje, že je to krokování kontroléru a přiznává, že provozní hluk je jedním z důvodů, proč má staré pantografy tolik rád.
Souprava se připravuje na odjezd ze stanice Praha - Libeň. Právě linka z Libně do Roztok u Prahy je poslední, na které pantografy pravidelně jezdily. Dveře se s typickým syčením těžce zavírají a Adam Vyčichlo s kolegou a s reportérem vyrážejí na trať.
Kolega strojvedoucího vysvětluje, jak si počínat, když se dveře nedovřou: „Když mu kontrolka nezhasne, zavolá si průvodčího, ten soupravu oběhne, nebo když je hodný na průvodčího, nebo má hezkou průvodčí, oběhne si to sám.“
Pantografy se vyznačovaly jízdou takzvaným výběhem. Strojvedoucí ještě v Libni pouští páku kontroléru. „Teď jedu až do Holešovic setrvačností, nemusím na to vůbec sahat.“
Žabotlam, lochnesska nebo emilka
Adam Vyčichlo má asi poloviční věk oproti soupravě, kterou řídí. Pantografy se mu ale líbily už jako malému klukovi a nakonec je z něj strojvedoucí. „Důvod byl taky ten, že tyhle starý panťáky budou končit, takže jsem se na tom chtěl svézt. Svůj sen jsem si splnil a teď už to bude takový ‚co bude dál?‘. Každou šichtu, co nastupuju na tenhle starej panťák, nastupuju s tím, jako by to byla jízda poslední. A až opravdu poslední bude, musím Vám říct, že asi i slza ukápne.“
Adamův kolega vypočítává během jízdy Stromovkou provozní historii pantografů. „V roce šedesát čtyři, šedesát pět přišly do provozu. Na svou dobu to byly velice moderní jednotky. Jezdily hlavně Praha-Masarykovo – Pardubice, a pak se postupně drátovala, teda pardon, zatrolejovala se trať na Benešov, do Berouna a na Kralupy. A jezdily i na Nymburk a svého času i na Slovensku.“
Během té dlouhé doby se více či méně ujalo i několik přezdívek. „Já znám tedy žabotlam, pak se tomu říkalo lochnesska a emilka, mám pocit,“ říká strojvedoucí Adam Vyčichlo.
VIDEO: ‚Žabotlam‘ pohledem strojvedoucího. Podívejte se, jak se řídí železniční legenda
Číst článek
Kdo pantografem jezdil častěji, tomu určitě utkví v paměti i typické interiérové prvky souprav. Chromovaná madla šoupacích dveří, spouštěcí okna, zelená nebo tmavomodrá koženka na sedačkách, světle modrý umakart na stěnách, dřevěné rámy oken u dveří do oddílu nebo zapáchající záchodky ve vyvýšené části vagonů nad podvozkem.
Souprava končí po krátké jízdě v Roztokách u Prahy. Adam Vyčichlo vypíná řízení, zamyká kabinu strojvedoucího a přechází na druhý konec vlaku. Vydává se na trasu úplně posledního pantografového spoje po 54 letech jejich provozu, tedy z Roztok zpět do Prahy-Libně.
