Folklorista Pavel Trčka pomáhá se strojením masky. Na schodech Janíkovy stodoly vytahuje z kufru jednotlivé části: „První bude jutovina, která vlastně udělá základ masky,“ popisuje. Jde v podstatě o pytel. „Ten se přetáhne přes tělo. Na něj postupně půjde sukýnka s rži, sukně z jutoviny, ze sisalu, úplně nakonec půjde čepice, která je z obilných klasů.“

A co drží takový Pohřebenář, která už je teď oblečený, v ruce? „Šavli, na kterou bere dary, které při obchůzce dostane. Maso, samozřejmě nepohrdneme i koblihou a něčím dobrým na zahřátí,“ dodává Trčka.

Masky se dávají do pochodu a etnografka Jana Tichá vysvětluje, že význam této nejstarší valašské masky je dodnes zahalen tajemstvím.

„Vzhledem k tomu, že Pohřebnář, Pohřebeň nebo také Hřebenář tady má v některých obcích označení starý medvěd, hrachovinový medvěd, slaměný medvěd, tak řada badatelů z toho dneska usuzuje, že patří k těm maskám spíše zvířecího charakteru, kde ten jejich původ můžeme hledat už v předkřesťanských časech,“ říká Tichá.

V masopustní pondělí obcházel vesnici a lidé za ním házeli a rozbíjeli staré nádobí. „Obcházel dědinou a práskal bičem s takovým tím známým zvoláním: Pohřebeň, Pohřebeň, staré baby na hřebeň. Jakmile Pohřebnář odchází z té usedlosti, tak hospodyně potažmo později malé děti za ním vyhazují staré hrnce, rozbité střepy a podobně,“ popisuje tradici etnografka.

Druhý den už Pohřebeň chodil pro koledu. „V úterý Pohřebenář už masku odložil, nechává si na hlavě jenom čepici, plus tu šavli, přehodil přes rameno nějaké kabely, nějaké velké tašky a obcházel tytéž usedlosti a vybíral odměnu za tu pondělní službu,“ dodává Tichá. 

Masku Pohřebenáře můžeme vidět v průvodu například v Lužné na Vsetínsku nebo taky v Rožnově pod Radhoštěm.

Gabriela Hykl Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít