S covidem nadoraz. Nemocnice ve Zlíně ukazuje, jak to může za dva týdny vypadat i jinde
Ve čtvrtek v 6.00 otevřeli na sedmé etáži budovy číslo 48 deváté a také poslední covidové oddělení. Krajská nemocnice Tomáše Bati tím vyčerpala své personální možnosti. „Lůžka máme, personál ne,“ říká Radiožurnálu ředitel Radomír Maráček. Na nové „covidy“ nastupují zdravotníci z oddělení, kde zrušili neakutní péči. Z ortopedů, chirurgů nebo kožařů se stávají internisti. Statistiky ukazují, že tohle je zřejmý scénář pro další nemocnice v Česku.
Oddělení ortopedie v baťovsky typické cihlové budově číslo 23 tvoří dlouhá chodba. Po stranách jsou třílůžkové pokoje, na kterými se občas rozsvítí červené světlo. Ještě minulý týden tu neměli ani kyslík.
Zlínskou nemocnici zahltili covidoví pacienti, zařízení navíc chybí personál. Poslechněte si reportáž Ľubomíra Smatany
„Kolik let jsem o to žádal a teď sem konečně naběhli chlapi, rozvrtali zdi a za tři dny rozvedli kyslík po celém oddělení. Byli to kouzelníci“ říká Radiožurnálu Petr Snopek, muž ve funkci vrchní sestry a usměje se: „Každá válka nese pokrok.“
Oddělení má 36 lůžek, je téměř plno. Pacienti dostávají kyslík, ale jsou při vědomí. „Mám tu sestry z jiných oddělení, mediky, studentky střední zdravotnické školy. Ladíme to za pochodu.“
I pro zkušené sestry z jiných oddělení je práce na covidu nová. Zvyká si i Kamila Slabáková, vrchní sestra z neurochirurgie. Obléká si skafandr a chystá se na pokoj, kde pracuje jako sestra. „Je úplně jedno, jestli sem přijdu já nebo děvčata z operačních sálů. Práce je tu jiná. Covidová jednotka vstřebá personál ze dvou standardních oddělení.“
Z ortopedie se stal covid v sobotu a ve čtvrtek poprvé nastoupila na dvanáctihodinovou směnu studentka čtvrtého ročníku Střední zdravotnické školy Iva Kamencová. „Dělám práci sanitářky, což je podávání jídla, hygiena, polohování lůžek, desinfekce a podobně. Strach nemám, spíš o rodinu, že bych je nakazila, ale tyhle obleky by nás měly ochránit,“ říká tmavovlasá dívka a její tvář se ztrácí za oroseným štítem.
Ať se zdravotníci snaží, jak chtějí, počet pacientů neovlivní. Ti do nemocnice proudí přes urgentní příjem a Michal Pisár počítá jednoduše. „V průměru máme příjem dvanáct pacientů denně, pět jich propustíme. Takže se nám počet pacientů stále zvyšuje. Křivka jde pořád nahoru.“ Pisár nechce spekulovat, kolik pacientů by za jiných okolností nebylo zařazeno do kategorie covid. „Je pravda, že ne všichni leží v nemocnici kvůli covidu. Ten není vždy tím dominujícím onemocněním. Ale důvod, proč jsme zahlcení, jsou právě pacienti s covidovou pneumonií, dehydratovaní či jinak rozhašení.“
Zlínskému kraji docházejí covidová lůžka a personál. Některé pacienty vozí do Brna a Olomouce
Číst článek
Tři zlínské scénáře
Oddělením, kde se bojuje o život pacientů je ARIM, oddělení anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny. Mají tu ve dvou velkých sálech dohromady dvaadvacet pacientů, všichni jsou v bezvědomí, na ventilátorech. Nemladší je podle karty ročník 1982. Covidové boxy jsou rozmístěné kolem stěn. Spojuje je úzká chodba tvořená těžkým plastovým závěsem. Na chodbičce si zdravotníci svlékají kombinézy a průchodem vychází rovnou do čisté části. I tady jsou dvě lůžka s necovidovými pacienty a pracovna sester.
„To není všechno. Museli jsme dát lůžka i sem za roh,“ ukazuje staniční sestra Jana Zbudilová. „Tohle jsme tu nikdy neměli. Nápor je obrovský. Moje holky nemají vybranou dovolenou, máme psát služby na Vánoce. V tomhle režimu se dlouhodobě jet nedá. Nejsme asi daleko od doby, kdy si budeme pacienty vybírat podle toho, jakou mají šanci. Nechci se dožít italského scénáře.“
Italskému scénáři chce zabránit i ředitel nemocnice Radomír Maráček a nabízí tři zlínské scénáře. „Mám připraveno pět oddělení, s lůžky, s léky, se vším. Kyslík můžeme dodávat v lahvích. Stát by nám ale musel poslat zdravotníky, třeba vojáky. Pak není problém je okamžitě otevřít.“ Na tuto variantu ale nemá ředitel vliv, může jenom žádat o pomoc kraj, což udělal a čeká. Druhá možnost je překládat pacienty do jiných zařízení, což se už děje. „Centrální dispečink to neřeší, pracuje se špatnými daty. Takže na to nečekáme a domlouváme se po známosti.“
Třetí varianta je ta nejhorší, té by se ředitel Maráček chtěl vyhnout, ale zřejmě to tak dopadne. „Přestaneme řešit, jestli je oddělení covidové nebo nedovidové.“ Prakticky to znamená, že každé oddělení v nemocnici by si muselo vytvořit svoji vlastní covidovou část. „Třeba na kardiologii máme patnáct pacientů a patnáct volných lůžek. Tak tam dáme covidové pacienty. Nemůžeme je nechat ležet na ulici.“
Veškeré technické zázemí, ochranné pomůcky a logistickou podporu nemocnice bez problémů zajišťuje, všechno ale stojí na personálu, který se pomalu ale jistě vyčerpává. Navíc přes deset procent zaměstnanců je v pracovní neschopnosti a ředitel Maráček uvažuje, že ti, kteří prodělávají bezpříznakový covid, by mohli nastoupit do práce. „Dobrovolně, nutit je k tomu nemůžu.“
