Když dron přiletí s polévkou pho. Jaká je budoucnost donáškového jídla?
Z kanceláří se lidé stěhují domů, ke stolům na tzv. home office. Ten dostal zelenou a je zatím úspěšným, byť vynuceným trendem. Korporáty většinou zjišťují, že lze pracovat bez obrovských kanceláří, které jsou drahé a nesou s sebou spoustu nepopulárních problémů. To není jediné zjištění, které může přinést benefity. Dalším je i neskutečný rozmach rozvážkových služeb, dopravců všech kategorií a nákupů přes internet.
Stačilo k tomu „málo“ a lidé ztratili ostych platit kartou někomu kdesi na neznámém místě internetových chapadel. Tento „přínos“ pandemie se nevyhnul ani gastronomii. Budu mluvit o fenoménu zvaném „take away“, který se u nás rozjížděl dost rozpačitě a nejistě, ovšem zcela jistě vše dohání. Bohužel i díky viru.
Je dobře, že služby jako Dáme jídlo, Wolt, Ordr, Rohlík, Košík a já nevím kdo ještě dobře fungují a dokáží nám pomoci překlenout současné trable, pomohou gastronomii a restauracím a až bude všechno v normálu, zkvalitní služby a vylepší naše návyky.
Restaurace s sebou kdysi
Zní to možná divně vzít si restauraci domů, ale je nám jasné, že je vše myšleno obrazně. S tímto typem podniků jsem se podruhé setkala v Anglii. Udivovaly mě malé krámky s průhledem do zadní části, kde byla vidět celá kuchyň (to má svůj význam, aby zákazníci viděli, jak je tam čisto).
DAGMAR HEŘTOVÁ
Foodblogerka a gastronomická žurnalistka, která pravidelně přispívá do tištěných a internetových periodik především informacemi o surovinách, jejich zpracování až po recepty. Na webu Tastejourney píše o jídle, nových trendech a dělí se o gastronomické postřehy z cest.
Prostor byl rozdělen pultem s pokladnou, stěny obloženy zavěšenými tabulemi s jídelníčkem a vše zpestřeno několika židlemi a stolky pro čekající. Občas byla pod stropem zavěšena televize s programem přepnutým na fotbal nebo rugby. V této části se čeká na jídlo, které dostanete zabalené a sníst si ho můžete třeba v nejbližším parku na lavičce.
Tento prodej není v Česku stále tolik vidět, mám na mysli opravdu plnohodnotné jídlo jako v restauraci, nikoliv rychlé občerstvení, a netuším, zda by měl úspěch. Ale úspora prostoru, zaměstnanců a energií je jistě velká.
Speciality pod Vesuvem
Psala jsem, že to bylo podruhé. To první setkání bylo v Pompejích. V ruinách slavného města pod Vesuvem. Na „křižovatkách“ ulic našli archeologové okolo 200 vývařoven s obslužnými pulty, kde si kolemjdoucí zakoupili jídlo a vzali si ho s sebou.
Kari s banánovými slupkami podle receptu britské první dámy domácího vaření Nigelly Lawsonové
Číst článek
Těch velkých kamenných „hrnců“ na rohu jsem si hned všimla a díky informačním cedulím jsem byla poučena, k čemu sloužily. Taky bych pojídala italské speciality přímo pod Vesuvem, ale musel by se umoudřit a nesoptit.
Tedy to, co bylo u nás objeveno vcelku nedávno, praktikovali už staří Řekové a Římané. Máme stále co dohánět. Prodej jídla ze stánku se praktikoval také u Aztéků, kde se výdejní místa objevovala především na trzích.
Pokud půjdu po kontinentech, byla tato občerstvení oblíbená v Japonsku, v Číně už v 11. století, ale i ve Francii a v Evropě vůbec. Amerika nezůstala pozadu, ale má raritu, podobný prodej v roce 1707 dokonce na pár chvil zakázala.
Jako všemu ostatnímu dala i prodeji řádnou akceleraci průmyslová revoluce a odtud je to historicky kousek do současnosti. Krásné na tom všem bylo, že při rozvážce s koníkem a vozíkem vozka vystupoval ve dvojroli kurýra.
I tak ale položím otázku: kdo jako první přišel s donáškou? Odpověď je skoro zaručená a to přímo z Koreje. První dovoz jídla, konkrétně studené nudlové polévky jménem naengmyeon, tam byl zaznamenán v roce 1768.
Restaurace s sebou dnes
Klasická donáška až domů známá pod názvem „take away“ nebo také „take out“ začala v Anglii a Americe především v padesátých letech minulého století. Bylo úplně normální sledovat televizní pořady s miskou jídla z restaurace.
Ovšem moderní donášku jídla začala praktikovat Kalifornie. Konkrétně boom těchto kurýrů nastal ve dvacátých letech minulého století v Los Angeles.
Od těch dob čas i technologie pokročily. Jsme trochu jinde a já dám příklad starý necelý měsíc.
Vracela jsem se z Prahy do Anglie a skoro po 1300 km jízdy autem jsem byla pár kilometrů od domu. Na telefonu jsem si našla oblíbenou indickou restauraci Ashoka Tandoori, naťukala objednávku pro dva lidi, včetně piva Tiger a vychlazeného bílého francouzského vína a zaplatila.
S doručovatelem jsem se srazila na schodech u domu. Vše bylo horké, bezvadně zabalené, pivo a víno vychlazené. To bylo přivítání, panečku. Stačilo pár kliknutí na displej telefonu a po 1300 únavných kilometrech taková pochoutka okamžitě po příjezdu přímo v obýváku u zapnuté televize! Už jsem si připadala, že jsem dokonale zapadla do společnosti jménem TV dinner…
Historka navíc...
Před pár dny jsem dostala neodolatelnou chuť na pizzu. Zaúkolovala jsem syna a šla připravit stolování. Trochu hladová a dost nedočkavá se ptám: „Kdy přivezou tu pizzu, Petře?“
Z telefonu slyším jenom: „Moment“ a vzápětí: „Je už u vás u baráku, během dvou minut ho tam máte.“
„Jak to víš?“ ptám se nevěřícně a podezíravě, že mě chce uklidnit. Nestačil však ani odpovědět a dopravce zvoní u dveří. Přebírám pizzu a hned si přehazuji krabice z ruky do ruky. Dno je pěkně horké… Hm a ta vůně, pizza byla určitě vytažená před pár minutami z pece.
Když v klidu jíme a užíváme si jídlo bez práce, nedá mi to a přes WhatsApp se ptám syna v Cambridge: „Jak jsi věděl, že je už u našeho domu?“
Nechápavě zakroutí hlavou a odpoví: „Mám appku na telefonu, znám trasu přes zprávu, že byla objednávka přijata, pizza vložena do pece, vytažena a balena, předána dopravci a jeho pohyb vidím krok za krokem na mapě v telefonu.“
„Aha!“ říkám chápavě, i když syn je od nás 2,5 hodiny jízdy autem.
Konec dobrý
Neměla jsem potřebu ekonomicky rozebírat nově se rozvíjející odvětví, vyjádřila jsem názor a zkušenosti s „take away“ z Anglie a při psaní jsem dostala chuť třeba na…
Prohrabuji se ve štosu nabídek, které nacházím ve schránce, se všemi druhy kuchyní s jistotou rychlého dovozu a kvalitního zabalení, vzpomínám, koho mi přátelé doporučili. O kvalitě jídla nemá cenu debatovat, je skvělá. Občas sice někdo ujede, ale hned se mu vše projeví na kvantitě objednávek.
Když zavoláte a projevíte nelibost, že maso není tak křehké, jako bylo minule, hned se omluví a dostáváte slevu dost velkou na další „take away“, aby vás nalákali zpět. Chyba se neodpouští a restaurace to moc dobře vědí. Mé rozhodování začínají ovlivňovat i takové záležitosti jako velikost porcí, jak je jídlo chytře zabalené, jaký je servis, kolik stojí donáška, což bude dalším kritériem i u nás.
Mám vybráno. Ťukám do telefonu objednávku na kuřecí polévku pho a papája salát z restaurace Cafe Pho, tedy vietnamského street food podniku v centru města, který je pochopitelně zavřený, ale musím ho podpořit, chodím tam každý pátek už skoro sedmý rok.
Za chvilku slyším bzukot. Na displeji telefonu a chytrých hodinek mám velkou zprávu: Vaše jídlo je za dveřmi. Stejným nápisem zazáří obrazovka dosud vypnuté televize, z reproduktorů audio sestavy se hlasitě ozve stejné oznámení, a to díky streamovací jednotce.
U vchodových dveří sedí dron, v izolovaném košíku má mou polévku a salát. Na jeho displej, připlácnutý místo čepice, prstem škrábnu svůj podpis a dron se zvedá, odlétá a vyhne se podobnému dronu, který přiváží sousedům čerstvé pečivo. Na všech displejích, v televizi a z hi-fi věže mám napsáno a ozývá se: Dobrou chuť. Tým vaší restaurace.
Vím, poskočila jsem o pár let dopředu, ale brzy nebudu daleko od pravdy.
Nebojte se a objednejte si jednou týdně jídlo až na domácí stůl, ta pohoda a svoboda za to stojí a navíc tím pomůžete restauracím. Chvála „take away“ a všem donáškovým službám, současným i budoucím.
