Ptakopyskům ubývá místo k životu. Kvůli častějším vedrům i suchu se stávají ohroženým druhem
Ptakopyskům, menším obojživelným savcům z Austrálie, ubývá míst pro život. Dlouhodobě jim vadí, když lidé mění krajinu kvůli zemědělství, staví nové přehrady nebo vodní elektrárny. V posledních letech, kdy sucho a vedra ovládly australskou krajinu, ale těmto zvířatům navíc stále častěji vysychají říčky, u kterých bydlí.
Kdysi byli ptakopyskové rozšířeni po celé pevninské Austrálii. O svá stanoviště přicházeli od počátků lidského osídlení kontinentu, dnes žijí spíš už jen v úzké oblasti na východě a to v chladnějších vodách. „Mají tělesnou teplotu kolem 32 stupňů, to je asi o 5-6 stupňů méně, než je normální u savců,“ říká zoolog Miloš Anděra.
Poslechněte si celou Laboratoř o mizení ptakopysků, nově objevených žralůčcích z Pacifiku a o vlčatech, která umí aport. Debatují zoologové Miloš Anděra a Pavel Stopka a spisovatelka Markéta Baňková. (Moderuje Martina Mašková)
Ochrana ptakopysků
Ptakopyskové si vyhrabávají hnízdní nory na březích menších řek a to se jim někdy stane osudným. „Když se staví přehrady, jejich nory se dostávají nad hladinu a mají problémy je využívat,“ vysvětluje Anděra a upozorňuje, že ptakopyskům dělá potíže i v Austrálii častý chov skotu, který devastuje břehy vodních toků
S úbytkem vody ubývá i vodních živočichů, kterými se ptakopysk živí. Podle Anděry je pro jeho přežití klíčový návrat k normálnímu režimu ve vodních tocích. „Pokud bude pokračovat oteplování, záchrana bude komplikovaná, je to globální efekt, který těžko můžeme ovlivnit,“ připouští zoolog.
Jeho profesní kolega Pavel Stopka dodává, že potřebu splavů a zdravých, tekoucích říček mají i savci, kteří žijí na našem území. „Rejsci, černí i vodní, jsou také ohroženi průmyslovým zemědělstvím,“ varuje vědec.
Lovení elektroreceptory
Ptakopysk je vedle ježury jediným ze dvou rodů vejcorodých savců. „Je unikátní v tom, že snáší kožnatá vajíčka o která se stará. Jeho reprodukční systém je trochu odlišný,“ popisuje Pavel Stopka. Samičky ptakopysků například nemají mléčné bradavky.
Unikátní je také způsob získávání potravy. Ptakopysk je na drobných tocích a říčkách závislý, ale dokáže si dobře poradit i v kalných vodách. „Když se potopí, zavře oči a potravu detekuje pomocí elektroreceptorů. Plave a jakmile cítí napětí vydávané drobným korýšem nebo nějakou larvou, automaticky je chytne,“ líčí biolog. „Když máte 100 metrů širokou řeku a na jednu stranu bychom dali velký monočlánek, ptakopysk ho na druhém břehu jeho pole zaregistruje,“ doplňuje Anděra.
Vysychající říčky
Ve vysychajících říčkách má ptakopysk ztíženou situaci. „Nemůže hned začít lovit na zemi a jak ubývají toky, ubývá i ptakopysků,“ vysvětluje Pavel Stopka. Připomíná dvouleté období naprostého sucha v Austrálii, rekordní teploty v loňském roce a následné požáry.
„Ptakopysk má velmi hustou srst, ve vedrech se přehřívá. Když teplota stoupá, je mu hodně horko a není schopen to nějakým způsobem regulovat,“ líčí situaci Anděra. Ani současné deště neznamenají pro zvířata pouze vláhu, ale i další hrozbu. „Popel spláchnou do vody a začínají vymírat ryby, které v říčkách byly,“ říká Pavel Stopka.
Kvůli suchu nebo výstavbě hrází bude ptakopysk v Austrálii ohroženým druhem, obávají se vědci
Číst článek
Záchranu ptakopysků komplikuje i to, že se zatím nerozmnožují v zajetí. Vývoz těchto živých zvířat z Austrálie je zakázán a můžeme se s nimi tak setkat jen ve 2-3 zoologických zahradách v Austrálii.
Rozdělená populace
Navíc, když se nějaká populace ptakopysků rozdělí, je podle vědců odsouzená k pomalému vymírání. „Nejlepší pro přežití je být pohyblivým tvorem, který se dokáže z jedné izolované populace dostat a spojit s druhou,“ vysvětluje Miloš Anděra.
Na rozdíl od zvířat jako je stepní klokan, ptakopyskové doskákat, či doběhnout ke svým druhům bohužel nedokážou. „Ve chvíli, kdy se populace sníží, nemůžou jít k ústí řeky do moře a hledat si jiný tok, po němž by putovali do nových potůčků,“ uzavírá vědec.
Poslechněte si celou laboratoř, kde zoologové Miloš Anděra a Pavel Stopka a spisovatelka Markéta Baňková debatovali také o aportujících vlčatech nebo nově objevených žralůčcích z Pacifiku.
