Hlídá jak Kerberos. Kolikže děsivých uslintaných hlav tu na nás vlastně štěká?
Obludný pes Kerberos hlídal bránu řeckého podsvětí. Měl několik hlav, ale kupodivu jen dvě uši. Ptáte se proč? Inu, také jeho rodiče byli poněkud zvláštní. A uštěkanci navíc nefandil slavný básník.
Právě Hesiodos, proslulý hlas antiky, totiž o Kerberovi ve Zrození bohů píše:
„Má způsoby zlé, kdo vstupuje dovnitř,
k tomu se oběma ušima lísá a ohonem vrtí.
Nenechá ho však vykročit ven - to číhá
a pozře každého, kterého chytí."
Řeklo by se: Jak mohl mít Kerberos pouze dvě uši, když mu z trupu - a na tom se všichni shodují - nevyrůstala jen jedna hlava?
Ale kdo jiný by měl na takové nelogičnosti právo, než potomek nestvůrného okřídleného obra Tyfona a napůl hada, napůl krásné ženy Echidny? Jejich další děti byly také velice zvláštní: Chimaira, kozo-lvo-hadí příšera; Hydra, vodní plaz, který svým dechem otravoval ovzduší v bažinách u města Lerny a jemuž místo uťatých hlav narůstaly hlavy nové; dvojhlavý pes Orthros.
HLÍDÁ JAK KERBEROS
Kerberos: nesmrtelný, nezranitelný a hlavně mimořádně bdělý strážce podsvětí. V dávných dobách na něj vyzráli pouze Orfeus a Herakles.
Rytina z pozdního středověku ukazuje Kerbera se šesti ušima a šesti smutnýma očima ve třech hlavách. Většinou se však má za to, že Kerberos měl opravdu jen tři hlavy.
Hesiodos hlásá, že jich bylo padesát - jenže Hesiodos byl zjevně předpojatý, psal přece o Kerberovi, že je „nestydatý, žravý" a že si ani „nezaslouží jméno". Co když Kerberovi přisoudil pár hlav navíc? Jen tak, aby se mu hůře nesly?
Kerberovi se připisuje černá srst a hadí nebo dračí ohon obdařený ostny. Jeho hlavy či možná hřbet krášlili hadi. Byl nesmrtelný a nezranitelný a jeho ustavičný štěkot děsil každého, který jej zaslechl.
Hrozný byl i pohled na vyceněné Kerberovy zuby. Sliny té obludy plodily jedovaté býlí, například oměj šalamounek.
Kerberova bdělost při hlídání podsvětní brány se stala příslovečnou. Jen málokdo z těch, kteří překročili práh podsvětí, se přes Kerbera dostal zpět na denní světlo. Orfeus okouzlil pekelného psa svou hudbou. Herakles Kerbera přemohl, spoutal a přivlekl před krále Eurysthea v rámci jedné ze svých herkulovských prací. Potom však psisko vrátil zpátky, na druhý břeh podsvětní řeky Stygu.
Jak šel čas, začalo se věřit, že Kerberos může ohrožovat i ty, kteří teprve jdou do podsvětí. Říkalo se, že ho obměkčí medový koláček, proto se tyto sladkosti přidávaly do rakví. Italský středověký básník Dante Alighieri (Peklo, Zpěv šestý) přemístil Kerbera od podsvětní brány do třetího kruhu pekla, kde
RČENÍ POD RENTGENEM
Achillova pata, medvědí služba, Potěmkinovy vesnice... Známá rčení, jimž každý rozumí. Ale víme, co se za nimi skrývá? A znamenají vůbec to, co dřív? Po jejich stopách se vydává Milan Slezák, zahraničněpolitický analytik Českého rozhlasu se zálibou v historii a filosofii.
„deště neurvalé padají těžké, chmurné,
chladné a stejně prudké, stejně husté stále".
Zem tu páchne. Bezútěšnost místa podtrhuje Kerberův ustavičný štěkot. A jako by to nestačilo, Kerberos svými drápy drásá duše, které jsou v této pekelné sekci uvězněny, a rdousí je.
Dantův Kerberos je trojhlavé zvíře s rudýma očima, uslintanými vousisky a s velkým bachorem. Zklidní se, pokud se do jeho tří chřtánů nečekaně vhodí dostatečný díl podsvětní hlíny.
