Vhození dítěte do řeky a ubití pažbou mi utkvělo v paměti, vzpomíná účastnice brněnského pochodu smrti

Na svět přišla Marie Benešová v Brně půl roku před odstoupením Sudet třetí říši. Válečné události ji příliš nepoznamenaly, o to větší rána osudu přišla těsně po osvobození. Jako dítě ze smíšeného manželství absolvovala v sedmi letech spolu se starším bratrem, maminkou a dalšími příbuznými nejhorší etapu brněnského pochodu smrti do Pohořelic.

Tento článek je více než rok starý.

Brno Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Z tamního lágru, kde řada žen a dětí zemřela, se dostala s bratrem zpátky do Brna jen díky tomu, že se maminka svých dětí na místě zřekla a svěřila je k vychování manželově sestře. Rodina se znovu sešla až v roce 1948. Drastické scény z divokého odsunu Němců z Brna má Maria Pekařová před očima dodnes, proto raději vystupuje pod svým dívčím příjmením.

Svatební foto rodičů Marie Pekařové | Zdroj: Archiv Marie Benešové

Narodila se 4. března 1938 v rodině Františka a Marie Pekařových. Oba rodiče byli přitom smíšeného původu – tatínek, průvodčí tramvaje, měl německé předky z matčiny strany, maminka, rozená Laubová, zase z otcovy. Poznali se ve Vídni a později v Brně svým původem dobře zapadli mezi obyvatele města, ve kterém žili Češi a Němci vedle sebe po dlouhá staletí.

„Rodiče se narodili ještě za Rakouska-Uherska a ani poté nebyla smíšená manželství nic zvláštního. Sice se oba hlásili k německé národnosti a byli přesvědčeni, že děti s německým vzděláním budou mít větší možnosti, ale doma jsme třeba zpívali jak německé, tak české písničky. V zimě jsme sedávali v koutě u kamen, tatínek hrál na mandolínu nebo na kytaru a my jsme zpívali a zpívali. Takže oba ty jazyky mi byly blízké,“ popsala Marie Benešová.

Němčina byla nebezpečná

Národnostní rozdíly a nenávist začala Maria vnímat teprve těsně před koncem protektorátu. To už za sebou měla skoro celou první třídu v německé obecné škole v Černých Polích, třináctiletý bratr Karel navštěvoval reálné gymnázium.

‚Komunisti jsou všichni stejní.‘ Postavil se proti znárodňování, dostal tři roky u PTP

Číst článek

S jasně blížícím se koncem války se atmosféra ve městě začala značně měnit. „Tady v Husovicích byla česká čtvrť. Takže maminka, když jsme byli venku, mluvila s lidmi podle toho, kdo jakou řečí mluvil. A mně vždycky říkala, ať jsem zticha. Abych já náhodou, když mluvila s Čechem, do toho neřekla něco německy. To už byla taková nenávist mezi lidmi.“

Otec František měl od mládí tuberkulózu, proto nebyl povolán do armády, ale na konci války musel nastoupit jako pomocná stráž například během náletů. Přesto byl po osvobození Brna spolu s ostatními Němci z kasáren v Černých Polích naložen do vlaku, který se zajatci směřoval do Sovětského svazu na nucené práce.

Zbytek rodiny neměl o jeho osudu dlouho žádné zprávy, nakonec měl ale štěstí. „Do Ruska je vezli přes Rumunsko a tam je všechny dlouho vyslýchali. Protože táta uměl německy a česky, tak přitom dělal tlumočníka a postupně se mu podařilo věznitele přesvědčit, že k ostatním vlastně nepatří – pomohlo mu asi i jeho české příjmení Pekař. Takže ho nakonec propustili, dali mu potvrzení a poslali ho domů.“

Otec Marie Pekařové (sedící) s přáteli 1930 | Zdroj: Archiv Marie Benešové

Podivný výlet začíná

Mezitím ale dopadl osud tvrdě i na zbytek rodiny. Poté, co otec zmizel, se Maria Pekařová s oběma dětmi přestěhovala ke své matce do domu na dnešním náměstí 28. října v centru Brna. V té době bylo ve městě už jen asi 30 tisíc německých obyvatel, protože řada z nich utekla už před blížící se Rudou armádou. Všichni příbuzní ale zůstali, protože byli přesvědčeni, že když za války nikomu neuškodili, tak jim nehrozí žádné nebezpečí.

S maminkou - poslední foto před pochodem smrti | Zdroj: Archiv Marie Benešové

Opak byl ovšem pravdou – 29. května začal být na základě právě schváleného výnosu č. 78/1945 Zemského národního výboru organizován nucený odchod všech Němců z Brna. Následující den přišel i Pekařovým pokyn, že v šest odpoledne mají odevzdat klíče od bytu domovnici a čekat na ulici na další příkazy. O tom, koho se odsun týká, rozhodovaly mimo jiné potravinové lístky, které byly za protektorátu různé pro Čechy a pro Němce.

Před 75 lety začal ‚Brněnský pochod smrti‘. Město opustilo 20 tisíc lidí, 1700 z nich nepřežilo

Číst článek

„Babička z maminčiny strany byla sice Česka, ale protože její manžel byl Němec, tak měli německé lístky. Dědeček už byl sice tehdy po smrti, ale babička musela do pochodu taky. Já jsem vůbec tehdy netušila, o co jde, nejdřív jsem to všechno považovala jen za takový trošku zvláštní výlet.“

I sedmileté dítě ale brzy pochopilo krutou realitu. Brněnští Němci (celkový počet odsunutých se podle různých historiků pohybuje mezi 20–30 tisíci, šlo především o ženy, děti a muže starší šedesáti let) byli během večera a noci v několika proudech hnáni k centrálnímu seřadišti v zahradě kláštera na Starém Brně a odtud mnohakilometrová kolona vyrazila směrem k rakouským hranicím.

„V našem průvodu byli i hodně starý lidi, který sotva lezli. Ale všichni museli pořád jít, nesměli se ani na okamžik zastavit. Když si chtěl někdo odpočinout, tak oni je mlátili, někdy bylo slyšet i střílení, ale sama jsem nic takového neviděla. V noci jsme čekali vlastně ještě nedaleko našeho domu, než na nás dojde řada, stáli jsme, tak mě maminka posadila na ulici na schody a já jsem tam u ní spala.“

Dům na Náměstí 28. ríjna - odtud vycházely na pochod smrti | Zdroj: Archiv Marie Benešové

Vraždy před očima sedmiletého dítěte

Po nějaké době i tento průvod prošel centrální kontrolou na Starém Brně, kde Němci museli odevzdat veškeré cennosti včetně snubních prstenů. A pak už následoval vysilující pochod po Vídeňské ulici ven z města. Bylo vedro a trasu už lemovala spousta odhozených zavazadel s posledním majetkem.

Rodina utíkala z Ukrajiny před stalinským terorem, nakonec je režim dohnal v Československu

Číst článek

Zejména staré ženy ale i bez této zátěže rychle ztrácely síly. „Už přesně nevím, v kterém místě toho pochodu nějaká stará paní sotva lezla. Najednou upadla na kolena a se sepnutýma rukama prosila toho mladíka s puškou, co nás doprovázel, ať ji nechá chvilku odpočinout. A on vzal tu flintu a pažbou ji plnou silou praštil do hlavy, že jí musel tu hlavu rozmlátit, protože ta paní spadla a hotovo! Maminka mě honem táhla pryč, abych toho co nejmíň viděla.“

Průvod se nečekaně zastavil v Rajhradě – byl zrovna svátek Božího těla a věřící vycházeli z poutního kostela. Malá Maria si vybavila, jak ještě minulý rok byla sama v průvodu v Husovicích a sypala ze svého košíčku květy na zem.

„A teď jsme šli za tím průvodem po těch kytičkách, co před námi sypali na tom Božím těle. My jsme přes ty kytičky šli pochod smrti. Měli jsme hroznou žízeň, tak jak jsme v tom Rajhradě stáli a naříkali, jedna paní vystrčila hlavu z okna a po chvíli vynesla kýbl s vodou na silnici: Hned se zase šla schovat – asi se bála se k nám nějak hlásit. A přišel jeden ten mladý spratek s flintou, kopl do toho kýblu a vodu vylil na silnici, že to není pro nás!“

Doklad o repatriaci matky Marie Pekarove 1948 | Zdroj: Archiv Marie Benešové

Nesnesitelnou žízeň se podařilo uhasit až později, když začalo pršet – všichni začali chytat déšť na ruce a olizovat kapky. A i hlad se některým podařilo alespoň trochu zahnat. „Moje babička neměla zuby, tak si okrajovala kůrky chleba, dávala si je do pytlíku a ten si vzala s sebou. Takže když jsem naříkala, že mám hlad, tak vytáhla jednu tu kůrku a já jsem ji mohla žmoulat.“

Ještě na začátku Pohořelic uviděla malá Maria na vlastní oči další vraždu.  „Na pravé straně mostku stála paní s malým dítětem v náručí. A něco tomu mladému říkala, on k ní přišel a začal na ni řvát a ona stále mluvila. Najednou jí vytrhl to děcko z ruky a hodil je do té řeky. Tak to jsem prostě, to jsem… to mě zůstalo v hlavě. To já nikdy nezapomenu, to mám stále před očima. Dlouho jsem se uklidňovala tím, že to dítě už třeba bylo mrtvé, ale když jsem se na to po létech zeptala maminky – to bylo zcela výjimečně, ona o těch věcech nikdy moc nechtěla mluvit, tak jen tiše řekla: ‚Ne, nebylo mrtvé!‘ Tohle a stará paní ubitá pažbou na silnici, to byly nejhorší dva zážitky!“

Aby zachránila děti, zřekla se jich

Utrpení vyhnaných pokračovalo i v pohořelickém lágru a na dalších místech, kde byli Němci dočasně umístěni. Stále chybělo jídlo, voda se dovážela v nedostatečně vymyté nádrži na močůvku, desítky lidí denně umíraly vysílením a na různé infekční choroby, především tyfus a úplavici či v důsledku pokračujícího týrání. Celkem si brněnský pochod smrti vyžádal nejméně 1700 obětí (německá strana udává přes čtyři tisíce).

Evžen a Mimi Popelkovi | Zdroj: Archiv Marie Benešové

Maria s bratrem Karlem i českou babičkou se naštěstí dostali za několik dní zpátky do Brna. Babičce se podařilo prokázat českou příslušnost a spolu s ní se mohly vrátit i vnuk s vnučkou. Matka se jich ale musela závazně zřeknout a svěřit jejich výchovu do rukou české vlastenky, otcovy sestry Marie (Mimi) Popelkové, která jí už před odsunem nabídla, že pokud to bude nutné, převezme starost na sebe. 

Oběma dětem byla kmotrou a obě ji měly rády stejně jako vlastní maminku. „Až v pozdním věku se provdala za úspěšného brněnského advokáta Evžena Popelku a neměli vlastní děti. Adoptovala nás na svoje jméno za svobodna, protože její manžel měl strach, že by s tím měl problémy, chodila na něj udání, že doma schovává německé děti. Navíc se mu podařilo obhájit posledního německého starostu Brna Judexe. Ten měl původně dostat provaz, ale Popelka ho z toho vysekal, když u soudu řekl, že vlastně zachránil Brno.“

Přežila bombardování, poté ji s rodinou odsunuli. ‚Děti mě každý den mlátily,‘ vzpomíná Cäsarová

Číst článek

(To odpovídá realitě – na doporučení Oskara Judexe byla v dubnu 1945 hlavní obranná linie stanovena až na severním okraji města, takže převážná část byla osvobozena bez větších škod jako „otevřené město“, za prokázané zločiny byl ale odsouzen na doživotí a zemřel ve vězení v roce 1953, pozn. autora).

Matka Maria Pekařová se sestrami pokračovala po několika dnech s ostatními Němci do Rakouska, odkud je úřady po necelých dvou letech vypověděly do Německa. Až v roce 1948 se opět zásluhou švagrové Mimi a jejího manžela Evžena Popelky mohla vrátit ke zbytku rodiny do Brna.

Děti mezitím vyrůstaly v Popelkově rodině, nesměly ale vůbec mluvit německy ani si hrát s vrstevníky na ulici. Maria téměř zapomněla němčinu, začala si ji opět připomínat až později z gramofonových desek, které jí vozila jedna z odsunutých tet. Kvůli svému kádrovému posudku nesměla nikdy studovat, vyučila se tedy nejprve v Brně švadlenou, ale tuto profesi prakticky nikdy nevykonávala.

Nejprve pracovala v jedné z brněnských továren, kde při těžké práci přišla předčasně o první dítě, později pracovala jako traktoristka v pohraničí a po návratu do Brna jako jeřábnice ve slévárně továrny Zetor.

Dnes žije v domku, kde se před dvaaosmdesáti léty narodila, ale tři čtvrtě století staré události má stále před očima. Na rozdíl od tehdejších aktérů ale odmítá kolektivní vinu za to, co ji a její blízké postihlo. „Nezáleží na tom, jestli je někdo černý, bílý nebo strakatý, jakou má národnost, ale jen na tom, jestli je dobrý, nebo zlý...“

Marie Benešová s fotografií rodičů | Zdroj: Archiv Marie Benešové

Ivan Holas Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme