Nikoho nevylučujeme ani neodsuzujeme, tvrdil krátce po nástupu na školství v roce 1969 ‚sekerník‘ Hrbek
„Nikoho nevylučujeme ani neodsuzujeme. Kdo byl dezorientovaný a upřímně dozná své omyly, naopak mu všestranně pomůžeme, aby nalezl správnou orientaci,“ říkal 25. září 1969 představitelům českých vysokých škol nově jmenovaný ministr školství Jaromír Hrbek. Ve funkci byl měsíc, dostal se do ní poté, co Husákovo vedení komunistické strany tvrdě potlačilo protestní demonstrace u příležitosti prvního výročí sovětské okupace.
Hrbek samozřejmě lhal: funkci obdržel proto, aby vylučoval a odsuzoval. Výsledky jeho dvouletého působení byly katastrofální, z českých škol bylo vyhozeno 20 procent pedagogů.
Podle některých odborníků se zejména vysoké školství s následky masivního propouštění schopných učitelů nevyrovnalo do roku 1989. Právě Jaromíru Hrbkovi věnuje další pořad z cyklu Portréty historik Zdeněk Doskočil, který se už řadu let zabývá vrcholnými českými komunistickými politiky 20. století.
Jaromír Hrbek (1914-1992) byl talentovaným studentem, který v roce 1938 absolvoval Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy, po válce pracoval jako primář neurologie v plzeňské nemocnici a zároveň se naplno zapojil do politického života coby člen KSČ.
Na počátku 50. let pak startuje jeho hvězdná kariéra na Univerzitě Palackého v Olomouci, kde se nakonec stal rektorem (1954 až 1963).
3:04
‚Kéž jeho oběť nebyla marná.‘ Český rozhlas objevil dopis matky Jana Palacha studentům gymnázia
Číst článek
Dotazníky pro studenty
„Aktivní, nesmírně pracovitý, charismatický,“ napsal o něm historik Pavel Urbášek, podle něhož Hrbkovo postavení v Olomouci bylo naprosto dominantní a jeho jednání silně autoritativní.
Počátkem 60. let už ale byla pozice obdivovatele sovětského „vědce“ Lysenka neudržitelná a po odchodu z Olomouce se věnoval vlastní vědecké práci.
Hrbkova chvíle přišla s nástupem Husákova vedení do čela KSČ. Hrbek patřil k ultralevicovým komunistům a pro první, nejtvrdší období „normalizace“ se hodil. Coby ministr školství proslul dotazníky, které rozesílal na školy a zjišťoval, kteří učitelé se v roce 1968 aktivně účastnili „obrodného procesu“.
Rozsah vyhazovů byl bezprecedentní, stejně jako Hrbkův tlak na to, aby si všichni studenti osvojili – na úrovni bezmyšlenkovitého papouškování – pasáže z nechvalně proslulého Poučení z krizového vývoje.
V létě 1972 Hrbek překážel už i Husákovi a byl nahrazen kosmeticky přijatelnějším Josefem Havlínem. Uzavřela se tak jedna neblahá kapitola našich moderních dějin.
