„V posledních dnech náš druhý odboj měl veliký úspěch. Byla uznána naše provizorní vláda za naši právoplatnou svrchovanou politickou reprezentaci,“ oznámil prezident Edvard Beneš československým vojákům v Británii na konci července 1940. Týden poté, co obdržel dopis od britského ministra zahraničí lorda Halifaxe. Ten jménem britské vlády uvědomil Beneše, že Velká Británie uznává československou exilovou vládu.

Byl to další krok za osvobození Československa. O rok později bylo prozatímní uznání ze strany Velké Británie uznáno za definitivní. K tomu se následně přidal Sovětský svaz a Spojené státy americké. Tím se československé státní zřízení dostalo na pevnou základnu, upozorňuje historik Jan Němeček z Historického ústavu Akademie věd.

Pouto s Francií

„Nebyla to cesta jednoduchá, ale na druhou stranu tu byly i cesty složitější. Když se podíváme po jakých krůčcích kráčel Charles de Gaulle od své výzvy v létě 1940 k dalšímu boji, až do toho okamžiku, kdy v červnu 1944 vstupuje na invazní pláže už jako předseda francouzské prozatímní vlády, to bylo opravdu velmi složité období,“ poznamenává Němeček. 

Čechoslováci byli první, kteří uznali francouzskou prozatímní vládu, přestože je Britové žádali, aby to nedělali. Udělali to i proto, že de Gaulle byl velmi vnímavý k československým požadavkům na likvidaci mnichovské dohody, upozorňuje Němeček.

„V okamžiku čtvrtého výročí si vyměňuje dopisy s monsignorem Janem Šrámkem, předsedou československé exilové vlády o tom, že Francie likviduje mnichovskou dohodu od samého počátku. To je věc, ke které Britové zdaleka, vlastně až do dneška, nepřistoupili,“ připomíná historik. 

Charles de Gaulle šel ale ještě dál. Po uznání francouzské prozatímní vlády podepsal v srpnu 1944 už jako její předseda deklaraci, kde znovu zopakoval toto francouzské stanovisko.

Lucie Korcová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít