Běžci při sportu trpí a ostatní je mívají za blázny. Přesto je dřina baví
Pohyb přináší radost. To je jeden z hlavních důvodů, proč ho sportovci vyhledávají. Ale běžci – vytrvalci jsou někdy ostatními považováni za blázny. A snad jako by jim tu charakteristiku chtěli v nadsázce a s humorem potvrdit, zaběhli si závod s cílem v areálu Psychiatrické nemocnice v Bohnicích. Místo má svého genia loci a sportovci tam mířili s nadšením.
Klid bohnického lesoparku má jistě léčivé účinky. Podzimní romantiku podtrhuje listí šustící pod nohama a stromy schované v mlze. Ale ten klid teď není úplný. Vydala se sem tisícovka běžců. Právě jim tady končí 16kilometrová netradiční pouť Prahou.
„Nepřipadá mi to zas nějak moc ujetý. Beru to tady jako normální místo. To, že je tu léčebný ústav… Nemyslím si, že je to nějaká abnormalita,“ říká vítěz závodu Vít Pavlišta. Trať začínající pod Petřínem a vedoucí do Bohnic přes dva kopce zvládl za 52 minuty a 48 sekund.
Běh vyplaví „hormon štěstí“
Nejrychlejší žena, Kamila Gregorová se také díky vyplaveným endorfinům radovala. Jako po každém běhu. „Pro mě je to taková relaxace. Mám tři malé děti, takže to, že můžu jí běhat je pro mě útěkem od denních povinností. A běhám od mala.“ vysvětluje vytrvalkyně.
A líbilo se jí hlavně to, že City Trail Run se terénem výrazně liší od jiných závodů vedoucích městy. „Ty běhy na dlažbě nemám moc ráda. Tohle mě právě nalákalo na to, že se to běží lesoparkama. A bylo to hezký, já jsem si to užila,“ libovala si Kamila Gregorová.
Běžci svůj sport milují, i když při něm trpí
Zvláštní trať a radost z běhu samotného nadchla i Tomáše Chlupa a náladu mu nekazilo ani rozbité koleno: „Taky se mi běželo super. Teda rozmáznul jsem se, udělal dva kotrmelce a jsem celej od krve.“ Že by ale Tomáš úpěl se rozhodně říci nedá. „Byla to nejhezčí trať a letos nejlepší závod,“ pochvaloval si běžec.
Jeho sestra Tereza Chlupová jen doplnila, jak že to vlastně dopadl. „Bylo to při jedno z těch seběhů s mokrým listím,“ popisovala, „běžela jsem přímo za ním a předvedl opravdu kaskadérký kousek.“ Ona sama pro změnu běžela jen měsíc po té, co si uhnala na Jihlavském půlmaratónu zánět achillovky.
Proč ale se běžci ničí a jak to, že jim ještě dělá radost? Vít Pavlišta se zasmál, když měl odpověď na otázku, proč vlastně běhá. „Nevím,“ hledal vytrvalec důvod, „běhám tak staršně dlouho, že už je to pro mě droga, že bez toho nemůžu být.“
Na běhání se totiž člověk může stát lehce závislým a také je to svého bláznovství.
