Už mě nemůže nic vykolejit. Manželovi vděčím za to, že se můžu lukostřelbě věnovat naplno, říká Musilová

Úspěšnou paralympiádu za sebou má Šárka Pultar Musilová. Z Paříže si třiatřicetiletá vozíčkářka přivezla stříbro ze závodu jednotlivců i z mixu s Davidem Drahonínským. V Trutnově v rozhovoru pro Radiožurnál Sport přiznala, jaké byly její začátky, ale také jak bylo těžké rozhodování, zda se bude věnovat florbalu nebo lukostřelbě.

Trutnov Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Šárka Pultar Musilová

Šárka Pultar Musilová | Foto: Carlos Garcia Rawlins | Zdroj: Reuters

Jak vám za 33 let přirostlo k srdci rodné město Trutnov?
Přirostlo mi hodně. Je to krásné městečko. Vždy je tu klídek a přátelská atmosféra. 

Přehrát

00:00 / 00:00

Poslechněte si para lukostřelkyni Šárku Pultar Musilovou

Když se vrátíme k situaci, kdy jste uklouzla, spadla na schodech a během chvíle se vám změnil život. Jak to pro vás bylo náročné?
Bylo to náročné období nejen pro mě, ale i pro mé okolí. Když se něco takového stane, tak to prožíváte v nemocnici, ale už nevidíte, jak to prožívá vaše rodina. Každý kdo si tím projde, tak ví, že už ho nemůže nic vykolejit.

Co vám v té době nejvíc pomohlo?
Pomohlo mi, když jsem byla v rehabilitačním ústavu v Kladrubech. Zjistila jsem tam, že můžu sportovat i na vozíčku. 

Před nešťastnou událostí jste hrála florbal. Nechtěla jste se mu věnovat i pak i když jste byla připoutána na vozík?
To byla náhoda, že jsem se šla podívat na hodinu sportu. Zrovna se hrál florbal, takže jsem viděla, že se dá hrát i na vozíku. Už v tu chvíli jsem si řekla, že sport bude nedílnou součástí mého života.

Z florbalu jste přesedlala na lukostřelbu. To k sobě má docela daleko, ne?
Má to k sobě daleko. Bylo to o jedné otázce, zda si nechci zkusit lukostřelbu. Bavilo mě střílet z luku, ale nešlo to kombinovat s florbalem časově.

1:30

‚Je to pro mě pořád sen.‘ Lukostřelci Drahonínský, Brandtlová a Musilová přivezli paralympijské medaile

Číst článek

Jak moc do toho zasahoval úspěšný paralympionik David Drahonínský?
Asi nejvíc, protože on se mě zeptal, zda nechci zkusit lukostřelbu. Byl i u mých začátků. Vždy když máme společné tréninky nebo závody, tak se hodně těšíme. Já se těším vždy. Každý lukostřelec je část mě osobně. Je to velká rodina.

Kolik času lukostřelbě věnujete?
Rozdělila bych to na dobu před paralympiádou a pak zbytek. Rok před paralympiádou to začíná a jakmile nastane 1.1., tak tam začíná pořádná jízda. Nedokážu to spočítat, ale když to tak vezmu, tak jsem pár let života ztratila. Neměnila bych ani hodinu. Dokážu mít čas, kdy jsem na tréninku, ale i kdy jsem jen s rodinou. Musím poděkovat manželovi, že mi v tom hodně pomáhá.

Jak dlouho jste s manželem?
Svoji jsme dva a čtvrt roku. Jinak jsme spolu už devět let.

Zažil vaše první úspěchy s lukostřelbou?
Poznali jsme se v Jánských Lázních, kde studoval Obchodní akademii. Byl u úplných začátků, kdy jsem poprvé vzala luk do ruky. Známe se dlouho a je to větší legrace, když se ohlédneme zpět.

Není to pro něj trochu handicap, když má vedle sebe tak úspěšnou manželku?
To je spíš otázka na něj. On to tak nebere. Vidí, že mi to dělá radost. Pamatuji si větu, kterou mi řekl, když jsem se rozhodovala, zda budu dělat florbal nebo lukostřelbu, že mi řekl ať si vyberu, co je mému srdci blíž.

Tomáš Borovec Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme