Malí a slabí ježci by zimu nepřežili. V Brně se o ně stará 'ježčí máma'
Na sklonku podzimu se české domácnosti dočasně rozrůstají o dalšího člena. Lidé si totiž domů berou stále častěji nalezené ježky. Bojí se, že zvíře zimu nepřežije. Pro Janu Lorencovou z Brna se dokonce záchrana slabých hmyzožravců stala koníčkem a momentálně její dům pomalu praská ve švech.
„Tohle je mládě, které se narodilo v domácích podmínkách. Její maminka musela z přírody domů, protože jí umřela mláďata a dostala zánět mléčné žlázy. Během léčení se zjistilo, že je znovu březí a musela porodit doma,“ popisuje historii svojí svěřenkyně záchranářka ježků Jana Lorencová.
Samička ježka, která si právě pochutnává na vařeném kuřecím mase, není jediná, která našla u Jany Lorencové dočasný domov. Celkem se u ní prohání 21 bodlinatých zvířátek.
„Dneska mi paní přinese dvaadvacátého. Telefonovala mi, že zase našla malého, který by zimu nepřežil,“ dodává Jana Lorencová.
Jana Lorencová se mámou ježků z okolí stala postupně. Její manžel našel prvního ježka v zimě u kontejneru a přinesl ho domů. Od té doby je každý rok ježků v její ochraně čím dál víc.
„Museli jsme se i přestěhovat z paneláku na chatu, kterou teď předěláváme k trvalému bydlení, kde jsou stavěné i speciální místnosti, které budou určeny pouze ježkům,“ představuje svoje plány Jana Lorencová.
Veterináři Vladimíru Jeklovi nosí lidé na přelomu podzimu a zimy zhruba tři ježky týdně. Celoročně má smysl je do ordinace vzít, pokud jsou zraněni. Když udeří první mrazíky, záleží jejich přežití pak na váze každého jedince.
„Pokud se zdá ježek hodně maličký, pod 300 gramů, tak tam doporučuje, aby ho samozřejmě přinesli. Ale všichni, kteří ježka vezmou, by si měli být vědomi toho, že ježek má na sobě často velké množství ektoparazitů. A to blechy a klíšťata,“ varuje Vladimír Jekl.
Nejlepší je dát doma ježka do papírové krabice a udržovat ho v teple. Vladimír Jekl ale upozorňuje, že nechat si zvíře delší dobu není jen tak. Na chov volně žijících zvířat v domácím prostředí je totiž potřeba mít povolení či výjimku.
Většina ježků samozřejmě putuje zpět do přírody a loučení pak nebývá snadné.
„Ještě těžší loučení je u ježků, kteří si kontakt aspoň trošku vytvoří, jsou komunikativnější a někteří si i vyžadují lidský kontakt i pohlazení. S těmi se teda loučím velice těžce,“ přiznává Jana Lorencová, která záchraně zraněných nebo slabých ježků věnuje všechen volný čas. A to nejen na sklonku podzimu.
