Spolek Pestré Polabí založil Martin Trávníček během covidové pandemie. Jeho prostřednictvím se snaží obnovovat a podporovat biodiverzitu v oblasti východního Polabí. „Jsem strašně rád, že můžu žít ve svobodném světě, protože kdybych tohle dělal před rokem 89, tak to můžu dělat v lepším případě po práci, mimo zaměstnání, ale byl bych podivín,“ říká v rozhovoru v rámci seriálu Narozeni do svobody o inspirativních mladých lidech.

Narozeni do svobody Dříteč (Pardubicko) 7:00 26. listopadu 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Co pro vás znamená svoboda?
Svoboda je pro mě, že můžu v podstatě dělat to, co chci, pokud to není na úkor někoho jiného. Myslím si, že vyzrálá svoboda, na kterou jsme se ještě jako společnost nedostali, je to, že budeme respektovat nejen dalšího člověka, ale i životní prostředí, živočichy a rostliny, třeba při hospodaření a vůbec při ekonomickém rozvoji, který tu probíhá.

Jsem strašně rád, že můžu žít ve svobodném světě, protože kdybych tohle dělal před rokem 89, tak to můžu dělat v lepším případě po práci, mimo zaměstnání, ale byl bych podivín.

V horším případě bych byl popotahovaný, nebo by mi to vůbec neumožnili, protože tenkrát státní ochrana přírody skoro neexistovala a péče byla opravdu minoritní a tyto problémy se zametaly pod koberec. Když byl člověk takhle nějak aktivní, tak mu hrozily problémy od režimu.

Jsem moc rád, že já si tu cestu a tu svou profesi mohl, díky tomu, že žiju ve svobodném světě, opravdu vybrat, jít si za tím a vytvořit si ji. Tohle se teď tvoří, třeba před deseti patnácti lety bylo ještě méně lidí, kteří se tímhle živili, a teď jich přibývá a to, že žijeme ve svobodném světě, tomu hodně pomohlo.

Krajina okolo nás

Spolek Pestré Polabí jste založil během covidové pandemie. Co vás k tomu vedlo?
Vedl mě k tomu stav životního prostředí, potažmo krajiny v okolí mého bydliště. Já jsem aktivity v praktické ochraně přírody dělal už někdy na střední škole, ale to bylo takové nárazové, a pak na vysoké škole brigádně u spolku Třesina, což je spolek podobného ražení jako Pestré Polabí, ale působí na Karlštejnsku.

Dělal jsem to, když jsem studoval na vysoké škole zemědělské v Praze, jako brigádu a bavilo mě to a nadchlo, a pak přišel covid a museli jsme být doma.

Některé lokality, o které dnes pečujeme, jsem sledoval od dětství. Vadilo mi, že na těch místech ubývá třeba vzácných druhů rostlin nebo motýlů.

Pak jsem zjistil, že jediný, kdo s tím může něco udělat, jsem já. Protože bohužel celospolečensky je ochrana přírody taková třešnička na dortu. Pokud s tím člověk sám nezačne, tak to většinou jde spíš do kopru, zatím.

Stanovoval jste si na začátku nějaký konkrétní cíl, kterého byste chtěl se spolkem dosáhnout?
Chtěl jsem dosáhnout toho, aby mě to uživilo, abych to mohl dělat jako profesi.

A toho jste dosáhl?
Zeptejte se mě za pět let (smích). Jsem čerstvě po škole, takže asi v daný moment nedovedu říct, jestli mě to opravdu uživí v dlouhodobém horizontu.

0:19

Unikát v Bílých Karpatech. Lokalita Ščúrnica je skutečný prales, nezměnila se už stovky let

Číst článek

Na stránkách Pestrého Polabí se píše, že vaším cílem je navrátit a podpořit biodiverzitu v krajině východního Polabí. Jak toho dosahujete?
My si vytipujeme určitá místa, která třeba právě sledujeme dlouhodobě, většina už nás tedy moc nepřekvapí, protože region známe velmi dobře, a o ta místa, kde třeba ještě žijí vzácné druhy rostlin a živočichů, se snažíme začít pečovat.

V Polabí, potažmo v nížinách vůbec, je většina vzácnějších druhů závislá na péči, které se jí dnes nedostává.

Jak konkrétně může péče o takové druhy vypadat? Znamená to, že tam třeba ty rostliny vysazujete?
Většina lidí si myslí, že je potřeba tomu až takhle pomáhat, ale příroda je mocná a většinou se vysazování už nedělá. Výsadba, že bych si třeba vzal seno z jiné lokality a donesl ho, je spíš na místa, která už jsou opravdu degradovaná, třeba bývalá orná půda.

Ale my si ještě většinou vytipováváme místa, kde ty druhy přežívají, a když o to začneme pečovat, tak se jim začne dařit. Přestavte si, že je na nějaké stráni hořeček, to je malý hořec, vzácná věc, která mizí. Dříve byla udržovaná tím, že se tam pásla zvířata, nejdřív divoká, pak domácí.

Pak se stráň třeba vypalovala, což hořečku taky nijak nevadilo, nebo se sekala, ale se socioekonomickým vývojem, jaký tady vznikl, hlavně po druhé světové válce, se ustupuje od této tradiční péče.

My se tam objevíme po x desítkách let a najdeme pár trsíků a v ten moment začneme něco dělat a začneme suplovat hospodáře, kteří to tam v minulosti udržovali. A najednou se nám daří tu rostlinu zase namnožit.

Hodně lidí ve společnosti si myslí, že musíme něco vysazovat, ale ne, my se dost často jenom snažíme to udržet. Vysazování může být kontroverzní, může být špatné, může potlačit původní druhy na úkor nějakých z jiné lokality, z jiného území. Na to jsem trošku alergický… (smích)

Práce s mladou generací

Co vám dává energii pokračovat?
Většinou když se objeví nový druh. A potom práce s veřejností, hlavně práce s dětmi, s mladou generací, kterou to baví.

Máme program se Skautským institutem, jmenuje se Skautský institut v krajině, a ten se snaží zapojovat skautské oddíly, třídy základních škol a různé další zájmové spolky, aby si udělaly tzv. patronát nad určitou lokalitou a mohly tam s námi třeba dva tři zásahy ročně provést a pak si k tomu děti vytváří vztah. Je skvělé, když vidím, jak je to hrozně baví.

Já si vzpomínám, že jako klukovi mi strašně vadil celý vzdělávací systém, že sedím v lavici a třeba biologii se učím v lavici a musím jenom poslouchat pana učitele a takhle si to napsat, jak to pan učitel chce. Podle mě nejlepší edukace o přírodě je v přírodě a třeba ještě při práci.

Děti se najednou úplně otevřou a i kluky, kteří normálně zlobí, to začne bavit, protože můžou konečně sekat sekerou, můžou řezat, můžou pálit, já jim toho hodně dovolím. Pak v nich třeba něco zůstane. Minimálně budou mít pozitivní vztah k přírodě v té lokalitě a budou chápat, co děláme.

Většině společnosti je hodně těžké vysvětlit, že co děláme, je důležité. U některých je taková zeď, myslí si, že jsme technické služby a nedokážu jim vůbec vysvětlit, co dělám.

2:03

Pinzeta a housenka. Ochránci přírody rozmisťují po Českém středohoří okáče skalní z umělého odchovu

Číst článek

Co je to nejlepší, co podle vás dnešní doba přináší?
Já bych řekl, za prvé, je to dvousečné, ale každý si může říct, co chce, což může být víc v tom špatném smyslu, ale je to vlastně dobré, protože tady není ostrakizace názorů.

Myslím si, že skvělé je i to, že v dnešní době má ochrana přírody nějakou váhu. Oproti devadesátým letům se tady hodně věcí zlepšilo.

Co se ještě velmi zlepšilo, je ukládání odpadu. V devadesátých letech byla za každou vesnicí skládka, teď ta území řešíme. Občas to nalezneme, třeba v bývalém lomu, ale v devadesátých letech to bylo skoro za každou obcí.

Dnes je to úplně jinak, sice občas někdo vyveze odpad do lesa, ale to už je spíš vzácné a myslím, že se podařilo do nové generace dostat, že není dobré si znečišťovat životní prostředí a hodně se to zlepšilo.

Za to jsem hodně rád, ale je potřeba pokračovat dál, protože nestačí, že budeme mít čistou krajinu a nebudete tam vyvážet odpadky. To nestačí, protože nám mizí druhová rozmanitost a tak dále.

Johana Kadeřábková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít