Parkour jako životní styl. Překážkový běh po městě už má v Česku řadu fanoušků
Česko objevuje parkour. Neobvyklá sportovní disciplína - jakýsi překážkový běh po městě - má už i v Česku řadu fanoušků. Parkouristy poznáte podle neobvykle širokých a volných tepláků, které na první pohled vypadají jako po starším a větším bratrovi. Pohybují se ale tak, že skoro popírají zákony gravitace.
Běh, kdy se překážkám neuhýbá, ale naopak se je člověk snaží svižně překonat. Pro efekt občas přidá stojku na zábradlí nebo skok z takové výšky, až se divákovi tají dech.
Parkour ale není přesto pro většinu jeho vyznavačů jen náročná fyzická aktivita, ale spíš životní styl. V Praze se scházejí u stanice metra Vltavská.
Na rozdíl od cvičení ve fitness centru, kde člověk stále opakuje pohyb a postupně přidává zátěž, parkouristé musí neustále přemýšlet, jak překážky překonávat. Po poctivém a dlouholetém tréninku by se měla dostavit nejen fyzická zdatnost, ale i vyrovnanost.
Počátky této neobvyklé disciplíny sahají do Francie, zhruba do 90. let minulého století.
„Parkour se dělí na více stylů, někdo to má stylem, že jen rychle utíká přes město, někdo se učí tanec na překážkách, tomu se říká flow. Někdo zase dělá jen salta, takže v parkouru si každý najde svoje. Já se zaměřuji na rychlé běhání po městě. Nejsem moc na triky,“ říká Katu, který intenzivně trénuje už tři roky.
Na akrobatické kousky se dobře dívá, a tak parkouristy objevila reklama i film. To probudilo zájem o tuto aktivitu hlavně mezi mladými lidmi. Pavel Cibulka z pražského Inmotion týmu ale radí zaměřit se i na přípravu:
Zakladatelem parkouru je Francouz David Bell. Parkour je fyzická aktivita založená na překonávání všech překážek, které se v cestě vyskytnou, jako kdyby šlo o stav ohrožení. Překážkami mohou být větve, kameny, skály, zábradlí nebo betonové zdi. Parkourista se snaží pohybovat, jak nejrychleji dokáže, s co nejmenší spotřebou energie a nejpřímější možnou cestou.
„Fyzická příprava je určitě důležitá. Klouby, to všechno hrozně trpí. V mladém věku se to neprojeví, ale potom ano, a je to špatně do budoucna, důležité je vedení tréninků. Tam se tomu věnuje pozornost, i tomu, jak pracovat při dopadech. Padat se musí umět.“
„Základem je parakotoul, jinak se musí dopadat na špičky, to je v parkouru základ, přes paty se nedělá víceméně nic,“ dodává Cibulka.
Velkou výhodou parkouru je to, že trénovat se dá prakticky kdekoli. Stačí běžecká obuv, pohodlné dlouhé kalhoty a cesta s pár lavičkami. V případě nouze si parkourista vystačí i třeba jen s obrubníkem.
