Téma našeho vztahu k republice se stalo trvalým námětem diskusí. Máme ve své historii řadu hrdinů bojujících za svobodu a demokracii, ovšem v národní hrdosti za sousedy zaostáváme. Zato máme ve zvyku nad ledasčím remcat a ohrnovat nos.

V posledních desetiletích jsme si naštěstí žádnou zkouškou věrnosti republice projít nemuseli. O to víc prostoru můžeme věnovat úvahám, jak je to s loajalitou politiků k České republice. Uvědomují si svoji zodpovědnost? Nenadřazují vlastní libůstky společným zájmům?

Převzato z Plusu

Už jsme si například zvykli, že prezidenti 28. října vyznamenávají zpravidla osobnosti, k nimž mají sami nějaký vztah. Miloš Zeman to dovedl k dokonalosti. Mixuje mezi oceněné hrdiny a osobnosti, proti nimž nikdo nemůže říct ani popel, své přátele, příznivce a podporovatele. Navrch vždy přihodí nějakou tu celebritu hladce procházející různými režimy.

Prezident zjevně spoléhá na to, že málokdo se bude chovat natolik netaktně, aby zpochybňoval zásluhy toho či onoho.

Aby ústavní činitelé netápali v historii

Ještě smutnější je, jak Miloš Zeman nakládá s pozvánkami na ceremoniál ve Vladislavském sále. Svým názorovým oponentům je zásadně neposílá, takže selekce postihla mnohé poslance, senátory i rektory.

Jak na sociální síti napsal jeden z jeho fanoušků, „je Zemanovým právem, koho si na Hrad pozve.“ Jako by se tato památka, celý úřad, ba celá země stala majetkem jediného člověka, který může dělat, co se mu zlíbí.  

Miloš Zeman dokáže – když chce – pronášet podnětné a květnaté projevy. Je prototypem veřejného intelektuála. Přesto se lze v posledních letech těžko zbavit dojmu, že loajalitu k republice nijak zvlášť nepěstuje.

Ještě víc než jeho koketování s Pekingem a Moskvou zaráží rozehrávání soukromých her na úkor veřejného zájmu a prohlubování už tak hlubokých příkopů ve společnosti. Skoro to až někdy připomíná přístup „po mně potopa“.

Ještěže úctu k zakladatelům státu, legionářům, protifašistickým bojovníkům i mnohým odpůrcům komunistického režimu prezident zachovává. Ani to totiž není u zdejší politické reprezentace samozřejmostí. V krystalické podobě to předvádějí zejména komunisté, kteří se ohánějí demokratickými stanovami i programem, avšak když jde o reflexi minulosti, spolehlivě selhávají.

Nedávno třeba ve sněmovně odmítli podpořit označení 21. srpna za památný den invaze a následné okupace. Místopředseda KSČM Stanislav Grospič dokonce trvá na tom, že šlo o „tragický moment“, ale nikoli okupaci. A v mrtvých na ulicích pod koly tanků armád Varšavské smlouvy vidí jen běžné oběti dopravních nehod.

Šéf komunistů Vojtěch Filip v neděli avizoval, že Grospičova slova na schůzi vedení proberou, zároveň se ale KSČM pyšní názorovou pluralitou, jež unese i výstřelky pana Grospiče, pana Skály či paní Semelové.

Nedělejme si iluze, že se jedná o výjimky. I v dalších stranách bychom našli jedince, kteří se z minulosti ne a ne poučit, a to i ve vztahu k Romům, homosexuálům, migrantům a dalším menšinám. Když k tomu připočteme čiperné šmejdění cizích zpravodajců na našem území, získáme směs, která při řádném protřepání může být jaksepatří třaskavá.        

Už proto záleží na tom, aby ústavní činitelé netápali v historii, tradicích a hodnotách a aby chápali, že jejich posláním není užívat si funkcí, nýbrž zachovávat loajalitu České republice.

Autor působí na Masarykově demokratické akademii.

Lukáš Jelínek Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít