V Nizozemsku nebo Belgii, kde novou vládu hledají v klidu a nerušeně třeba i půl roku, si určitě klepou na čelo a diví se, proč v Německu kvůli těmto průtahům tak vyšilují. Jenže v historickém kontextu dává německá nervozita smysl.

Diagnózou Německa je totiž panická úzkost z nepředvídatelného chaosu, nebo jinak řečeno z eroze stability, ekonomické i politické, jakou země v plné síle zažila v uplynulém století. Hyperinflace z roku 1923 ochromila Výmarskou republiku, obrala lidi o úspory, uvrhla je do chudoby a ještě jim naložila pořádnou dávku zoufalství.

Cena zboží se zdvojnásobovala co tři dny a zaměstnanci museli s denním výdělkem utíkat co nejrychleji z práce, aby za to mohli ještě něco koupit. Třeba pecen chleba za pět set milionů marek, nepředstavitelné číslo. Vysoká inflace nebo jen její hrozba je z německého pohledu nebezpečná.

Krize nelze řešit tisknutím peněz, to je hlavní ponaučení, které si k srdci vzala poválečná spolková centrální banka. Její pýcha, silná německá marka (Deutsche Mark), jí byla až do přijetí eura v roce 2002 důkazem, že ekonomický růst se nemá opírat o anabolické dluhy, ale produktivitu a ukázněný státní rozpočet. V eurozóně se s tímto postojem dokáží Němci stále ještě prosadit, což na vlastní kůži pocítili nejvíc Řekové. To je ale jiný příběh.

Politická nestabilita pochopitelně souvisí s tou ekonomickou, protože lidé, kteří přijdou o vše, včetně důstojnosti, ventilují frustraci, kterou zachytávají extrémy politického spektra. Výmarská demokracie stála politicky na velmi křehkých nohou. Z dnešního pohledu bylo jen otázkou času, než přijde někdo, kdo jí je podrazí.

Jak se mohli nacisté dostat k moci a nastolit diktaturu, je klíčová otázka německého sebezpytu. Jednou z odpovědí (a zdůrazňuji jednou, nikoli jedinou) je absence stability.

Tyto historické zkušenosti jsou německými traumaty, která se vryla do kolektivního podvědomí a která působí dodnes. Proto má stabilita v Německu tak velký význam, proto jsou „italské“ poměry měnících se vlád u našich západních sousedů nepředstavitelné, proto jsou velké strany, jakými jsou CDU a SPD, v případě nouze a ve jménu stability ochotné odložit rivalitu, uzavřít koalici a vládnout zemi společně.

A proto jsou teď v Německu nervózní, když se zvoleným stranám nechce vládnout a vyhýbají se - jak řekl spolkový prezident Steinmeier - odpovědnosti za stát. Protože bezvládí je vždy ta nejhorší varianta.

V žádném případě nechci srovnávat dnešek s 20. lety minulého století. Jenom chci vysvětlit onu nervozitu z „patové situace“, „předčasných voleb“ a z toho, že nová vláda stále není na dohled. Spolková republika je teď v situaci astmatika, který cítí, že se mu brzy začne svírat hrdlo. Nic příjemného. Uklidní se, až v ruce pevně stiskne respirátor.

Pavel Polák Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít