Soudě dle mnoha různých vyjádření, kterých se i my, novináři, pravidelně dožadujeme, patří přísaha „s Babišem nikdy“ k povinným předvolebním číslům.

V různých obměnách jsme to slyšeli od ODS, STAN či TOP 09, rezervovaně se vyjadřují i lidovci a sociální demokraté. Takže když se náhodou objeví někdo, kdo je ochoten přemýšlet jinak, má to ve veřejné debatě jako potenciální kolaborant velmi těžké. 

Kdysi tohle téma nadhodil k úvaze (což je mimochodem práce novinářů) kolega Erik Tabery, šéfredaktor Respektu, teď si zase roli fackovacího panáka vyzkoušel podnikatel a kandidát Starostů a nezávislých Dalibor Dědek.

Poměřovat zkušenostmi

Pokud ale nebudeme zaměňovat přání a realitu, v níž se můžeme brzy ocitnout, je téma spolupráce s Babišem úplně legitimní a řešením situace není tvářit se, že vlastně neexistuje. Za prvé: všechna ta silná slova o zcela nejasném budoucím vývoji je dobré poměřovat zkušenostmi.

Text je převzatý z Českého rozhlasu Plus

Sociální demokraté a lidovci vládli s Babišem skoro čtyři roky. Na začátku se to dalo pochopit, voliči si v říjnu 2013 přáli po traumatizujících zkušenostech s českou pravicí totální změnu, a tak šanci dostaly strany, které s lety 2010–2013 neměly nic společného a tak trochu na sebe zbyly. Střízlivě vzato, jiná vláda tehdy ani složit nešla. 

Okolnosti se změnily nejpozději na jaře 2016, kdy se Babiš dostal do problémů s Čapím hnízdem. Ne že by to byl první případ, který stavěl novodobého bojovníka proti prohnilému systému do jiného, realističtějšího světla, ale padesátimilionová dotace pro miliardářovo oblíbené venkovské sídlo byla až příliš srozumitelná. 

Sociální demokraté a lidovci tehdy Babiše podrželi, včetně oné nezapomenutelně skandální mimořádné schůze sněmovny v březnu 2016, která není mimochodem dodnes formálně ukončena a kterou Babiš svým projevem proměnil v obžalobu celého světa, který se spiknul proti němu. Od té doby by nás už nemělo, minimálně od těchto dvou stran, překvapit vůbec nic.  

Komunální politici 

Ale činili se i další. Krajské či komunální koalice, v nichž se už stačili smočit i ODS, TOP 09, starostové, zelení a skoro kdokoliv další, se občas omlouvají argumentem, že v místní a krajské politice přece nejde o ony velké věci, jako je svoboda a liberální demokracie vůbec. 

Zní to dobře, ale je to úplně jinak. Pokud bereme vážně definici ANO jako obslužného aparátu jednoho muže, který touží po neomezené moci, pak jakákoliv kolaborace s jeho „hnutím“ jen posiluje moc a vliv jeho majitele. Takhle jednoduché to je. 

Autor tohoto komentáře je přesvědčen, že Andrej Babiš jako premiér povede tuto zem jiným směrem, než kterým se vydala v roce 1989. Ne snad hned opačným, ale jiným – kdo nechápe, ať se podívá do zemí našich už zase vzácných spojenců visegrádské čtyřky. To není zrovna příznivý vývoj. 

Ale taky je pravda, že Babiš může volby vyhrát jen v případě, že si to budou přát voliči. A tady jsme u zásadní otázky – a znovu si zopakujme, že nevíme, jak říjnové volby dopadnou a že je tu příliš mnoho nezodpovězených otázek: dostane se do sněmovny pět stran, nebo devět? Dostane Babiš 22, nebo 35 procent? To všechno se může stát. 

Ale zkusme si jen ze cviku představit situaci, kdy bude Babiš schopen sestavit dvě většiny. Jednu s „tradičními demokratickými stranami“ a tu druhou třeba s komunisty a Okamurou. Co je v tu chvíli v zájmu země? Udržet ho aspoň částečně na uzdě, nebo mu v zájmu zásadovosti úplně vyklidit prostor? Opravdu si přejeme, aby Babiš a jeho lidé ovládli ministerstvo vnitra?  

Tohle není banální otázka. Naopak, tohle rozhodnutí může v neklidných časech dost zásadně ovlivnit směřování Česka na dlouhá léta. Ještě jednou, než zase zazní onen jekot o poraženectví a kolaboraci: co když bude na výběr jen z těchto dvou možností?  

Vzpomínky na opoziční smlouvu 

Pamětníci by pak možná doporučili vzpomenout si na léto roku 1998, kdy suverénní vítěz voleb Miloš Zeman nabídl velkorysou koalici lidovcům a Unii svobody. Byl odmítnut, protože unionisté v čele s Janem Rumlem v kampani slíbili, že se Zemanem nikdy vládnout nebudou.

Taky opravdu nevládli, protože Zeman vládl ve smrtící stabilitě opoziční smlouvy s ODS a roky 1998–2002 byly těmi vůbec nejhoršími, které tato země po roce 1989 zažila. A kdo by si tím snad nebyl jistý, ať si přeříká jména Šlouf, Kavan, Mrázek, Lachnit nebo Schling.

A pak je tu ještě jedna věc: odstavit pravděpodobného vítěze Babiše od moci bude zřejmě možné jen tehdy, kdy se po slovenském vzoru „všichni proti Mečiarovi“ spojí strany zleva doprava. Dokážou udržet disciplínu, poslance a vysvětlit svým voličům všechny nevyhnutelné krvavé kompromisy? Pokud ano, klidně do toho. Ale je dobré dopředu znát všechna nemalá rizika.

Politika je vždycky nakonec složitější než hesla v kampani. A některé věci se v ní řeší dost obtížně. Debatě o nich se nakonec stejně nevyhneme – tipuji, že nejpozději v sobotu 21. října tak ve čtyři hodiny odpoledne.

Jindřich Šídlo Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít