Celý soudní spor se vedl o to, zda ministři vnitra neporušili unijní právo, když 22. září 2015 hlasováním schválili dvouletý program přerozdělování uprchlíků z Itálie a Řecka.

Při tomto hlasování se většina vyslovila pro. Finsko se zdrželo a Česko, Slovensko, Maďarsko s Rumunskem hlasovaly proti.

Bratislava a Budapešť se s výsledkem nesmířily a způsob přijetí dočasných kvót napadly u evropského soudu. Česko se s ním vnitřně také nikdy nesmířilo, k žalobě se ale neodhodlalo.

Vlády Slovenska a Maďarska, podpořené následně i Kaczyńského Polskem, daly dohromady soubor argumentů, proč by měl soudní dvůr ministerské rozhodnutí zrušit. Tvrdily, že mělo být přijato jednomyslně a po veřejném projednání.

Zapojen měl podle nich být i Evropský parlament a národní parlamenty. Nechybělo ani tradiční tvrzení oponentů o nefunkčnosti uprchlických kvót. Nejvyšší evropská soudní instance je ale všechny jednoznačně odmítla.

Politické znásilnění zákonů, zní z Maďarska

Zatímco Slovensko „chlapsky“ verdikt respektovalo, i když svůj odmítavý postoj ke kvótám měnit nehodlá, z Maďarska zazněla slova o politickém znásilnění evropských zákonů a hodnot. Také Česko se ozvalo. Vláda zopakovala svůj nesouhlas s přerozdělováním migrantů a prezident brojil proti výhrůžkám unie a hrbením se před nimi.

Ponechme stranou, že soud nikomu nevyhrožoval, ale jen potvrdil, že členské státy o kvótách rozhodly podle pravidel. Těch pravidel, která Česko, Maďarsko a ostatní státy dobrovolně akceptovaly a kterými by se měly řídit.

Žaloba kvůli neplnění migračních kvót

I když se středeční verdikt v Lucemburku naší země přímo netýká, důsledky má a může mít i pro ni. Vyjma zmíněného potvrzení, že kvóty platí, a jsou tudíž závazné pro všechny, je tu nepřímý vliv na probíhající řízení Evropské komise proti trojici středoevropských států kvůli neplnění migračních kvót. Pokud by je unijní soud zpochybnil, těžko by mohla komise popotahovat rebelující vlády za nedodržování něčeho, co není v souladu s právem.

Teď naopak nic nebrání tomu, aby řízení proti Česku, Polsku a Maďarsku posunula do finálního stádia, kterým je žaloba u evropského soudního dvora. Eurokomisař Dimitris Avramopulos dal také krátce po verdiktu jasně na srozuměnou, že unijní exekutiva je připravena to udělat. Dala ale triu „hříšníků“ ještě pár týdnů na změnu názoru.

Je to možná jen bujná fantazie autora tohoto textu, že tento odklad nějak souvisí s volbami v Česku a snahou komise nevyvolat před hlasování ještě větší protievropské nálady v české společnosti, než už tam jsou. Těžko totiž může komise očekávat nějaký obrat v postoji těchto zemí, což všechny potvrdily i svými reakcemi na rozsudek v Lucemburku. Dosavadní řízení proti nim přitom vedla rychlíkovým tempem.

Právo rozhodnout kvalifikovanou většinou

Ať už komise Česko a spol. zažaluje, nebo ne, případné soudní řízení se může vléct roky. Mnohem dříve by se mohl projevit druhý důsledkem lucemburského verdiktu. Ten potvrdil, že ministři vnitra měli právo rozhodnout kvalifikovanou většinou, a nikoli jednomyslně, jak se domáhali žalobci.

Členské země mají už od loňska na stole návrh komise na stálé přerozdělovací kvóty v rámci reformy společného azylového systému. Shoda na nich neexistuje, příkopy mezi zastánci a odpůrci jsou stejně hluboké jako v případě dočasných relokací. Pokusy o kompromis od slovenského a maltského předsednictví ztroskotaly. Unijní diplomaté otevřeně počítají s tím, že může znovu dojít na „silové řešení“ a na hlasování na ministerské radě. Výsledek takového hlasování z pohledu Česka si lze snadno domyslet.

Filip Nerad Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít