Konzervativní strana na britské politické scéně působí nějakých dvě stě let a k jejím silným stránkám patří neuvěřitelná pružnost v tom, jak se nově definovat v závislosti na historické epoše, včetně šíře volebního práva.

Výrazní vůdcové stranu často pozměnili, ale mnohdy sporným způsobem. V minulé generaci to byla liberální revolucionářka Margaret Thatcherová, v té poslední Boris Johnson. Společné mají to, že zachránili kolísající stranu, zajistili jí výrazná volební vítězství, a současně vyčerpali část její identity.

Thatcherová se ovšem udržela víc než dekádu a silně ovlivnila i labouristy. Johnson odchází po jediném, i když výrazném volebním vítězství. Jeho pokračovatelé se i tak budou muset nějak vyrovnat s tím, co po sobě stačil zanechat.

Borisova cesta

Boris Johnson se v jistém smyslu podobá dalším současným vůdcům ve světě v tom, že přišel s vlastní verzí populismu. Ten se projevuje mimo jiné tím, že vytváří úzkou emocionální vazbu s voliči, třeba i novými, přetaženými odjinud, kteří nemají s jeho stranou mnoho společného.

Tato vazba se ale uskutečňuje přes hlavy strany, jejích aktivistů a poslanců – a často parlamentu jako takového. Není náhoda, že se Johnsonovi zalíbila velmi nebritská myšlenka referenda.

K britské verzi tohoto nového populismu patří velký nárůst státního aktivismu a veřejných výdajů, včetně nárůstu míry zdanění – to je v nemenším rozporu s minulostí této strany. Obojí, nový typ vůdcovství i posilování státu, Konzervativní straně zajistilo, že její kandidáti zvítězili i v dělnických obvodech, o kterých se do té doby soudilo, že jsou zcela bezpečně labouristické.

Johnsonův pád nezpůsobil odklon přízně veřejnosti, která mu zatím odpouštěla i dopady brexitu nebo zmatkování kolem covidu, ale vzpoura vlastních spolupracovníků, kteří už nesnesli Johnsonův politický styl.

Bombastické dědictví

Teď se osiřelí konzervativci budou muset rozhodnout, kam z bodu, do kterého je Johnson dovedl, vyrazí příště. A zjišťují, že se nemohou snadno vrátit před jeho éru, že potřebují anti-Johnsona a současně i nějakého nového Johnsona. Neboli musí si udržet přízeň širokých vrstev a zároveň se vrátit k rozumnější politice a i symbolicky se od Johnsonovy éry oddělit.

Budou například čelit inflaci, kterou způsobily vnější okolnosti jako covid, ale i Johnsonova lehká ruka při rozdávání státních peněz, za které si koupil nové voliče. Jeho nástupce či nástupkyně budou muset s inflací něco udělat.

Je charakteristické, že skoro všichni z těch, kdo se ucházejí o vedení strany i vlády, přicházejí nejen s návrhem na snížení daní, ale rovnou na jejich drastické snížení. Vlastně tak napodobují Borisův bombastický styl, i když návrat ke konzervativní tradici by velel spíš rozvahu.

Převzato z Plusu

Konzervativní strana je tedy na vícenásobné křižovatce – co, jak a komu nabídnout, jak to prosadit, co už neakceptovat. Boris Johnson jim nechal výraznou převahu v parlamentu, a současně ideologicky roztříštěnou stranu a zmatené očekávání veřejnosti.

Na druhou stranu se britští konzervativci v určitém okamžiku vzpamatovali a dokázali se problematického premiéra nakonec sami zbavit. To je odlišuje od amerických republikánů, kteří Trumpovi a jeho stylu podlehli a naopak vytěsnili ty, kdo se ovládnutí strany trumpismem bránili.

Společné mají štěstí, že jejich soupeři, tedy američtí demokraté a britští labouristé, jsou sami slabí, rozhádaní a ponoření do vlastních ideologických válek. Americkou a britskou pravici spojuje ještě něco. Anglosaské demokracie bývaly chápány jako vzor pro ostatní. Po Trumpovi – a Johnsonovi – si to dnes tolik lidí nemyslí.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Jan Fingerland Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít