Doba ticha na operačních sálech je pryč. Lékařům pomáhá hudba
V brněnské fakultní nemocnici hraje na operačních sálech hudba. Chirurgům pomáhá uvolnit napjatou atmosféru nebo navodit větší pohodu, aby jim šla práce lépe od ruky.
„To je jako autorádio, které má čtyři repráky vpředu, vzadu. Dá se to nastavit – výšky, basy. A dá se tam dát DVD,“ ukazuje chirurg Pavol Vojtaník audiosystém na jednom z nejnovějších operačních sálů Kliniky úrazové chirurgie Fakultní nemocnice Brno.
Traumatolog, který si při operaci rád poslechne klasický rock, dodává, že hudební podkres je příjemný zejména při plánovaných operacích. Roli při výběru hudby hraje i to, jaký tým lidí se na sále sejde.
„Taky záleží na denní době, jestli máme operace plánované, anebo jsou to akutní operace v noci. Přes den potřebujeme spíš atmosféru odlehčit a zpříjemnit hudebním pozadím, kdežto v noci, když operujete ve tři nad ránem, je potřeba taky někdy vzpružit tým a dát do operace trochu víc dynamiky právě hudbou,“ vysvětluje.
Redaktorka Zuzana Plíšková zjišťovala, jakou hudbu si lékaři k operacím pouští
Dohady o tom, jestli si pustit country nebo třeba taneční hudbu, ale nepřipadají v úvahu. Na sále platí jasná hierarchie a hlavní slovo má vedoucí chirurg nebo pracovník.
Cévní chirurg Zdeněk Šilhart má za sebou 35 let praxe a tak pamatuje i doby, kdy si personál při zákrocích nemohl dopřát díky hudební reprodukci trochu uvolnění. Sám prý byl ale už tehdy zastáncem tohoto trendu.
„O mně se možná vykládá v kuloárech, že jsem nepřítel muziky, ale to je asi jenom moje image. Mám rád muziku – populární, country i vážnou hudbu. Dokonce jsem byl před lety jeden z mála, který na operační sál donesl muziku na CD,“ vzpomíná.
Někdy je potřeba ticho
Přestože operační sály prošly určitou demokratizací, vše má své limity. Akutní zákroky nebo případy, kdy se vše nedaří podle plánu, uvrhnou operatéra do stavu, kdy nevnímá okolí nebo chce úplné ticho.
„Jsou fáze, které ví, že musí překlenout, a teď to najednou prostě nejde a musí tu operaci dodělat. Zedník si odskočí na oběd, rozmyslí si to a dodělá. My bohužel v této situaci takovou možnost nemáme a dodělat to stoprocentně musíme vždycky,“ přibližuje traumatolog Václav Rak.
„A to jsou fáze, kdy v podstatě přestáváme vnímat okolí a máme jenom operační ránu a děláme v takovém zvláštním transu. Tak jako sportovec, který se vyhecuje na stoprocentní výkon, tak my to máme podobně. Na druhou stranu si to samozřejmě rádi odlehčíme, protože toto nemůže být pořád,“ připomíná Rak, že i lékaři jsou jen lidé, kteří při náročné práci potřebují trochu osvěžit.
