Český učitel bojoval na Ukrajině: Když mě vezla sanitka, přišel jsem si nepřístojně, že si jen ležím
Milan Švrčina je český učitel, který se zapojil do bojů na Ukrajině. V říjnu ho zasáhl granát, po dvouměsíční léčbě v charkovské nemocnici se na svátky krátce vrátil domů a o své válečné zkušenosti vyprávěl na besedách. „Válka je obrovská ruleta, nad lidmi neustále létají dělostřelecké granáty a já vlastně ani neviděl ruského vojáka,“ říká ve vysílání pardubického rozhlasu Švrčina. Teď se chystá znovu na Ukrajinu, do bojů už se ale nezapojí.
Co vás vedlo k tomu, že jste se vydal bojovat na Ukrajinu?
Jeden z důvodů byl, že nemám v Čechách přímou rodinu a zároveň mám výcvik z aktivních záloh. Byl jsem tedy připravený a připadalo mi to smysluplné.
Měl jsem velké štěstí, že jeden šrapnel z granátu mě trefil do třísel, ale netrefil ani kost anebo hlavní tepnu. Druhý šrapnel proletěl paží, popisuje dobrovolník
Co musí udělat Čech, když se rozhodne, že se zúčastní války na Ukrajině?
Česká legislativa zapovídá účast v armádě cizí země. Pokud je člověk příslušník aktivních záloh a navíc aktivní, tak se nemůže zapojit do války.
Jinak překročíte hranice, prokážete, že máte vojenskou zkušenost, a pak se stanete součástí nějaké jednotky.
Potřebujete nějaké povolení?
Nejsou potřeba povolení.
(Česká legislativa zapovídá účast v armádě cizí země. V případě pomoci Ukrajině ale premiér s prezidentem krátce po začátku války slíbili bojovníkům beztrestnost abolicí – pozn. red.)
Zamrzlá fronta na Ukrajině a horká jednání na Západě. Kyjev čeká na jaro a moderní tanky
Číst článek
Původním povoláním jste učitel matematiky a fyziky. Narodil jste se rok před sametovou revolucí, tím pádem vás nepotkala základní vojenská služba. Měl jste před odjezdem vojenskou přípravu?
Zjistil jsem, že možná mi to i trochu chybělo. Ale tím, že moji příbuzní žili v Pardubickém kraji, kde byl tak silný odboj za druhé světové války, tak jsem vzhlížel k Jozefu Gabčíkovi a Janu Kubišovi. Obdivoval jsem odbojáře, sokoly, to, co dělali za války.
Kolikrát jsem si kladl otázku, jestli jsme se tehdy měli bránit, a odpověděl jsem si na to i svým rozhodnutím. Zlu se má člověk postavit i za tu cenu, že ztratí kontrolu nad tím, jak to s ním dopadne. Ale bude věřit tomu, že dělá správnou věc.
Jak rychle jste se dostal na frontu?
Asi měsíc jsme se secvičovali s jednotkou, probíhal doplňující výcvik. A na začátku září jsme se v druhé vlně připojili k ukrajinské protiofenzivě. Pak jsme plnili úkoly ve spolupráci s ukrajinskou armádou.
Dobrovolníci ve válce slouží propagandě Kremlu. Mobilizovaní žold nemají, oni až 300 tisíc rublů
Číst článek
Potkal jste tam i jiné Čechy a Slováky?
Ano, byli jsme takové trochu československé a hodně polské družstvo. Ale nejsou to jenom zábavné příběhy. Jednoho Čecha jsem potkal v nemocnici, přišel kvůli dělostřeleckému granátu o nohu pod kolenem.
Jaké jste dostal vybavení? Nemyslím jen zbraně, ale i ochrannou helmu, neprůstřelnou vestu, obutí do zimy...
Každý voják dostal přilbu, neprůstřelnou vestu, dvě sumky na zásobníky a lékárničku. Dostali jsme i velmi dobrý výcvik první pomoci. V tom je ukrajinská armáda opravdu profesionální.
Takže základní vybavení jsme měli. Ale člověk pracuje v blátě, za každého počasí, v zimě. Takže další věci na to, abyste si zvýšili pohodlí, to je potřeba si přivézt.
Šrapnel nezasáhl kost ani tepnu
Zranil vás granát. Jak k tomu došlo?
Válka je obrovská ruleta, nad lidmi neustále létají dělostřelecké granáty a já vlastně ani neviděl ruského vojáka. I k tomu zranění došlo tak, že byl slyšet přilétávající dron. Naše družstvo se šlo schovat do remízku, aby nás alespoň trochu kryla zeleň. A po výbuchu se ukázalo, že jeden kamarád měl v nohách zamotaný drátek, kterým pravděpodobně odpálil granát, který tam nechala ruská vojska nastražený na stromě.
Jak vážné bylo vaše zranění?
Měl jsem opravdu velké štěstí, že jeden šrapnel z granátu mě trefil do třísel, netrefil ani kost, ani hlavní tepnu. A druhý šrapnel proletěl paží. Tam to nakonec bylo trochu vážnější, protože i kvůli přiškrcení škrtidlem došlo k poškození nervů. První týdny jsem nemohl hýbat prsty na ruce.
Utrpení dětí, bitevní pole i fascinace technikou. Válečná fotografie z Ukrajiny vypráví lidské příběhy
Číst článek
Jestli můžu říct takovou anekdotu. Když jsme se s tím jedním Čechem sešli v nemocnici, jemu chyběla noha a já tam byl s nehybnou rukou od zápěstí, zápěstí mi plandalo. Tak on říkal, že je zámečník, na práci potřebuje dvě ruce.
A já tam stál s tou plandající rukou, nemohl jsem hýbat prsty a říkal jsem, že já na svou práci učitele potřebuju jenom jednu ruku, abych mohl psát na tabuli. Takže jsou ta zranění rozdělená docela spravedlivě a i tak se oba uživíme (smích). Sranda musí být za každých podmínek, i když nad člověkem létají granáty.
Co jste v nemocnici prožíval?
První dojem byl, když mě převáželi sanitkou, tak si vzpomínám, jak jsem si připadal nepřístojně, že jsem najednou v teple, v suchu, že si ležím, nemusím nic dělat. Ale pak se to rozbolí a v nemocnici člověk vidí tvář války a vidí utrpení. Lidé na oddělení chirurgie, všichni jsou různě zranění, a to jsem byl ještě tam, kde byla zranění spíš lehčí.
Jak vypadala samotná nemocnice? Podle médií poničilo nemocnici v Charkově ostřelování.
Když je člověk stahován z bojiště, tak prochází několika stupni od polní nemocnice do nemocnice v Izjumu, která byla spádová a kde jsem byl první noc ošetřen. Pak nás další den transportovali do Charkova. V Izjumu jsem viděl, jak nemocnici chybí celé jedno křídlo a bylo vidět skrz několik pater.
V Charkově už je to klasická ústřední nemocnice jako třeba tady, kde člověku udělají kompletní vyšetření.
Na frontě jsou konkrétní lidé
Teď jste pobýval v Česku. Jaké to je s vaší zkušeností vnímat, jak tady my nahlížíme na dění na Ukrajině?
Mám hlavně jeden dojem. Když jsem byl v nemocnici, tak se o válce mluví hrozně abstraktně. Byl jsem nějaké dvě hodiny cesty autem od fronty, to je vzdálenost z Charkova, tak jsem vnímal intenzivně, jak dvě hodiny ode mě jsou kamarádi, kteří se tam den co den do okopů chodí zabíjet a mrzačit.
Digitální fronta války: hackeři si vybrali stranu a zločiny dokumentuje každý, kdo má smartphone
Číst článek
V té době se ke mně dostala i zpráva, že zemřel můj dobrý kamarád z Polska, měl přezdívku Niki, byl judista. Pak jsem měl tu čest, že jsem mu mohl být na pohřbu, kde byla spousta jeho přátel z džuda, z policie, kde pracoval, i příbuzní.
A v tom je to hrozně zvláštní, že v médiích jsou obecné zprávy, třeba že se frontová linie nehýbe. Ale já si vždycky vzpomenu na to, že ta cena za to, že se linie nehýbe a vojska Ukrajiny postupují, je vysoká a jsou za tím konkrétní lidé, kteří zažívají válku.
Teď se vracíte zpátky. Můžete si vybrat, kam půjdete, jestli na frontu k bojové jednotce, nebo k nebojové, třeba do zásobování?
Přesně tak. V pátek se vracím na Ukrajinu. Ta země mi obrovsky přirostla k srdci. Tentokrát spíš než do bojové jednotky mám dohodnuto, že bych pracoval v logistice.
Povezete něco s sebou?
Ano, povezu. Od té doby, co jsem se vrátil, tak s kamarády organizujeme sbírku pod záštitou neziskové organizace Zdravotní zajištění.
Jestli si mohu udělat reklamu, tak kdyby chtěl někdo poslat na Ukrajinu elektrocentrálu, generátor o výkonu dva až šest kilowatt, tak máme v dodávce ještě místo a několik by se nám jich ještě vešlo pro dvě neziskovky, pro milosrdné sestry a organizaci E-Volunteer.
