Vzduch zčernal a lidi začali prchat. Nikdo nechápal, co se děje, vzpomínají v Chersonu na začátek války
Před rokem Rusko napadlo Ukrajinu. Kyjev se sice hrdinsky ubránil, ale jiná velká města ruská armáda obsadila podezřele rychle. Jako například Cherson na jihu země.
Rodina paní Ljudmily Vasiljevny se teď sešla u jednoho stolu, a kdyby se v dáli za okny tu a tam neozvala nějaká exploze, byl by to selankovitý obrázek spokojených lidí, kteří se zjevně mají moc rádi.
Poslechněte si reportáž zahraničního zpravodaje Českého rozhlasu na Ukrajině Martina Dorazína.
„Když jsme se 24. února dozvěděli, že se něco děje, manžel, který byl policistou a vojákem, se mě snažil uklidnit. Říkal, že všechno dobře dopadne, a vysvětloval mi, kde jsou obranné linie a podobně. Já jsem ale cítila, že je zle, a ptám se: ‚Neměli bychom raději odjet?‘ Můj muž je ale kliďas, je sice nemluvný, ale rovný chlap,“ popisuje. „Takové zlatíčko.“
25. února se probudili a všude kolem se rozléhaly exploze. První výbuchy lidé slyšeli od rafinerie a ze směru letiště Černobajevka.
„Vzduch zčernal a lidi začali v panice prchat. Nikdo nechápal, co se děje a kam utéct. Z balkonu jsem viděla lidi, jak běží s kufry a taškami, jak za sebou vlečou psy, nesou kočky, někdo i klec s papouškem. A kolem nich vřeštěly děti. Ptala jsem se sama sebe, co mám teď dělat,“ říká Ljudmila.
Manžel paní Ljudmily byl opravdu málomluvný, ale jak jsem po chvíli zjistil, měl k tomu pádný důvod.
Zázrak, jásá Irina nad přenosným sonografem. Na Ukrajinu dorazila pomoc Českého červeného kříže
Číst článek
„Zavolali mi z velitelství, že začala válka, a dostali jsme rozkaz zformovat prapor. Sbírali nás po městě, ale sešlo se nás jenom třicet a neměli jsme žádné zbraně. Ty byly na posádce, asi 30 kilometrů od města. Naskákali jsme do aut, projeli kolem letiště Černobajevka a za Antonovským mostem na levém břehu Dněpru už byl vidět dým – Rusové most ostřelovali z vrtulníků. Pálili po kolonách aut. V polích už se pohybovali jejich výsadkáři. A my jsme jeli beze zbraní!“ líčí Ljudmilin manžel.
Když přijeli do zbrojního skladu, řekli jim, že už žádné zbraně nemají, protože přijel nákladní vůz, všechny je naložil a odjel neznámo kam.
„Nakonec jsme je ale uprosili a dostali jsme třicet samopalů. Vrátili jsme se do města a začali formovat prapor z lidí, kteří byli po ruce. Rusové nás ale postupně obklíčili a došlo k tragédii,“ vypráví manžel.
Při této vzpomínce se rozplakal a Ljudmila Vasiljevna dopověděla za něj, co se tehdy stalo.
„Dali jim rozkaz k ústupu do rafinerie. Můj manžel ale na jedno ucho špatně slyší a zdálo se mu, že rozkaz zněl k přesunu na ropný sklad, který je jinde. Vznikl zmatek a jednotka se rozdělila. Část se vydala k rafineérii a druhá na opačnou stranu k zásobníkům ropy. Všichni, kteří se vydali k rafinerii, zahynuli. Potom jsme na internetu viděli fotky, všem jim rozpárali břicha. Rozřezali je,“ vzpomíná na tragédii chersonská obyvatelka.
Ljudmilin manžel v Chersonu zůstal, odešel do ilegality a vytvořil partyzánský oddíl, který prováděl různé diverzní akce.
„Nedostali jsme rozkaz ke stažení z města, tak začala okupace. Usnuli jsme na Ukrajině a probudili jsme se v Rusku. Stáhli nás až na konci května: ‚Odejděte každý na vlastní pěst.‘ Z Chersonu se mi podařilo uniknout až v červenci. Jsem sice jenom seržant, ale došlo mi, že nás někdo hned na počátku zradil a celou oblast prostě předal Rusům,“ pokračuje.
Mariupol se stále vzpamatovává z ruských útoků. ‚Mlátili mě i mé přátele,‘ vzpomíná obyvatelka
Číst článek
Dále popisuje, že domobrana nebyla připravená, nebyla hotová ani minová pole, která měla Cherson chránit. „Když tudy postupovaly ruské jednotky, neozval se ani jediný výbuch. Za pouhé tři hodiny napochodovaly z Krymu až k nám do Kachovky. Ve městě nebyla ani opevněná stanoviště, kde jsme mohli zablokovat vjezd. Vojáci se bouřili a ptali se, proč tady jenom sedí a nic nedělají,“ říká.
Zatímco paní Ljudmila chystá večeři, ptám se, jestli tahle válka skončí brzy. „Ne, jsme možná někde v polovině,“ odpovídá její manžel.
„Nejprve musíme osvobodit levý břeh Dněpru, aby nás nemohli ostřelovat. Válka jednou skončí, ale to je ta viditelná stránka. Pak je tu ta skrytá. Válka zůstane v lidech, bude to dlouho bolet a krvácet. Rozhodila nám všem životní rytmus. V každém z nás zůstanou rány a strachy,“ předpovídá.
Naše generace si to s sebou ponese až do smrti, dodává posmutněle tento seržant. Dojedl, sbalil se a vyrazil – do války.
