Situace je vyostřená od incidentu v Brně, který stál jednoho z Romů dokonce život. Ačkoliv by se na tyto problémy dalo dívat různými optikami, včetně těch, které budou romské spoluobčany a spoluobčanky obviňovat, je třeba jít dál a zamyslet se nad tím, co vlastně k vyostření situace vedlo a jak tyto hluboce usazené problémy změnit.

Přehrát

00:00 / 00:00

Apolena Rychlíková: Část Romů dává najevo svou dlouholetou frustraci. Nelze to bagatelizovat

Na začátek je třeba říct dvě podstatné věci: tou první je skutečnost, že mezi Romy a Romkami je celá řada těch, kteří chápou postavení válečných uprchlíků z Ukrajiny, solidarizují s nimi a pomáhají jim. Tito lidé se vůči protiukrajinskému narativu vymezují, dělají to aktivně a s velkým zápalem. Upozorňují na to, že právě tyto skupiny „z okraje“ by měly spolupracovat a vzájemně se podporovat.

Tou druhou podstatnou skutečností je pak fakt, na který upozorňují různí sociologové, antropologové či lidé přímo z romských komunit. Romové se cítí ohroženi, protože sami ví, jaké je to čelit sociálnímu vyloučení.

Bojí se, že je příchod uprchlíků připraví o práci, často nelegální, na černo, ale alespoň nějakou. A mají pocit, že zatímco lidem z Ukrajiny stát pomáhá, na ně se dlouhodobě kašle. Právě tento pocit, který přitom znají i lidé z majority, je a bude v základu většiny vyhřeznutých problémů, jichž jsme nyní svědky.

Věc se má navíc poměrně jednoduše: Česko je dlouhodobě kritizováno za svůj přístup k romské menšině, neustále se řeší, že diskriminace, které Romové čelí, je každodenního charakteru. Od bydlení, práce, vzdělání přes další oblasti, které určují kvalitu života. Právě z Romů a Romek se během dekád staly obyčejní sprostí podezřelí, ke kterým je možné dovolit si takřka cokoliv.

„Anticikanismus“

Stačí si vzpomenout na různé represivní zákony, jako byla slavná „nulová tolerance“, které byly ve svém jádru vysoce rasistické. Především lokální politici a političky si z Romů po léta dělají terče, staví na nenávisti proti romské menšině svůj populistický politický styl. Někdy podprahově, jindy otevřeně nenávistným slovníkem typu paraziti nebo nepřizpůsobiví. To vše se nyní dere na povrch.

Právě v kontextu všech ostrakizací, kterým Romové u nás čelí, se ukazuje, že víc než obecná sociální zranitelnost je důležitá barva kůže. Předsudečné chování, se kterým se Romové setkávají, stojí na českém „anticikanismu“, což je speciální termín pro ne možná přímo nenávist, ale neustálé podezírání Romů, se kterým oni musí každodenně bojovat. A to od samého dětství a v úplně běžných situacích, jako jsou interakce na hřištích nebo pobyt ve škole.

Pochopit, co Romové zažívají, jak je to ovlivňuje, jaké pocity to v nich zanechává, jak jim to brání v normálním životě, to je klíčem pro zarámování všech současných, zatím malých, nepokojů.

Pokud nechceme, aby se tu různé skupiny stavěly proti sobě, je třeba opakovaně vnášet do české společnosti princip solidarity jako stavební kámen porozumění. Nikoliv jako instrumentální kalkul, který se hodí tu jedněm a tu těm druhým, ale reálně nemá žádný obsah a neusiluje o zlepšení poměrů u těch, kteří se ne vlastní vinou ocitli na okraji.

Autorka je publicistka a dokumentaristka

Apolena Rychlíková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít