První epizodu jsme dělali 26 hodin, prozradil Matěj Skalický. Posluchači se ptali i na „fuckupy“

Praha 31. prosince 2023 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Odřekl někdy host rozhovor na poslední chvíli? Já si na to nevzpomínám, ale naopak vím, že to my někdy hosty trápíme a sháníme na poslední chvíli.
Taky si nepamatuju, že by nám někdo z minuty na minutu řekl, že něco točit nechce. Někteří hosté nás odmítli s tím, že nechtěli danou věc komentovat, doporučovali kolegy a podobně. Rozhodně to není tak, že první host, kterému zavoláme, nám řekne: Přijdu a na dvacet minut to s vámi rozeberu. Ale pak jsou hosté, kterým při urgentních událostech, které vyžadují větší pozornost, napíšeme v deset, jedenáct večer, a oni souhlasí, že ještě v noci nebo hned ráno s námi rozhovor natočí. To je vždycky obrovská pomoc v informování veřejnosti, jsme za to hrozně rádi. 

Pamatuju si, že s Petrem Kolářem, který je do konce roku poradcem Petra Pavla, jsme při úmrtí Madeleine Albrightové natáčeli snad o půlnoci. Když byl ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj v Praze, tak jsme s naším tehdejším hradním zpravodajem Viktorem Daňkem točili asi v půl jedné ráno. A pak tu byla ta tragická střelba na FF UK před Vánoci; ještě ve čtvrtek odpoledne jsme to nechtěli dělat, protože v tu chvíli nebylo jasné, co přesně se tam děje, a neměli jsme ucelené informace k tomu, abychom mohli vytvořit ucelený díl. Proto jsme vyčkávali, a teprve, když začaly vycházet informace o tom, že jsou na místě mrtví a zranění, tak jsme okamžitě začali přemýšlet, komu zavolat, abychom přinesli v první řadě informace o krizové a psychologické pomoci. Rychlé zprávy kolovaly ve zpravodajství po vteřinách, ale my jsme chtěli přinést něco navíc, kde bychom dokázali popsat, kam se mohou svědci střelby obracet, pokud potřebují psychologickou pomoc. Na ČT24 byl v tu chvíli psycholog Štěpán Vymětal z Ministerstva vnitra, který se specializuje na mimořádné události a se kterým jsme už v minulosti jednu epizodu natáčeli. Napsal jsem mu, on volal hned zpátky, v tu chvíli jsme za ním domů poslali přenosové auto a asi za hodinu a půl jsme natáčeli. To bylo hodně last minute. A protože nám bylo jasné, že touto epizodou nedokážeme říct všechno o tom, co se na FF UK stalo, a nechtěli jsme se vůbec věnovat střelci, ale spíš rychlému zásahu IZS, tak jsme ještě v noci psali Martinu Svozilovi, bývalému členovi Útvaru rychlého nasazení, jestli by nechtěl přijít druhý den rozebrat zásah policie. Ráno jsem ještě volal do FN Motol Tomáši Vymazalovi z Kliniky anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny, který také okamžitě souhlasil, že mi na pár minut popíše, jak aktivovali traumaplán a jak pečovali o zraněné. Tedy na poslední chvíli nám hosté spíš rozhovory potvrzují, než že by je odmítali. Velmi to oceňujeme a vážíme si toho.

Výběr hostů a témat

Jak vybíráme hosty? My na to máme docela přísná kritéria a je někdy těžké hosta najít tak, aby seděl jak do proudového vysílání, tak do podcastu. Většinou si řekneme, co chceme točit, a pak teprve přemýšlíme nad hostem.
Taky si vždycky říkáme, že téma se musí dát shrnout jednou jednoduchou větou, aby neslo jasnou message, aby šlo popsat, o čem chceme točit, a nehonili moc králíků naráz. Jasně a srozumitelně, protože pak se to i lépe prodá hostovi: Proč zase zdraží potraviny? Kde se vzaly tunely pod Gazou?. Tak se to mnohem lépe vysvětlí a host pak bude i raději souhlasit, když bude vědět, co je jednoznačné sdělení, které se v daném díle má vysvětlit. 

Popřípadě doplní i to, o čem, je schopný mluvit, a téma tím posune dál. 
Když si jasně a stručně stanovíme téma, pak teprve hledáme člověka, který by na takovou otázku mohl nejlépe odpovědět a vysvětlit ji. Máme několik nepsaných kritérií, podle kterých postupujeme. V drtivé většině případů chceme hosta expertního, ne advokáta. V žurnalistice takto typologicky dělíme hosty na ty, kteří zastupují nějaké stanovisko a jsou třeba přímo aktéry zpravodajského dění, a pak na ty expertní, ze kterých se snažíme čerpat nejvíce. Advokátní hosté jsou vhodní na konfrontační rozhovory do pořadů, jako je 20 minut Radiožurnálu nebo Pro a proti. Konfrontujete je, ptáte se jich, proč zastávají dané stanovisko a podobně. My se snažíme brát experty, kteří dokáží mluvit o různých názorových hlediscích, a hlavně přidat kontext, souvislosti, dovedou nahlédnout událost zevnějšku, mají rozhled, dokáží mluvit o různých aspektech problému. Z toho důvodu často bereme novináře, také naše rozhlasové, abychom mohli prodat novinařinu Českého rozhlasu na jiných platformách, na kterých se vyskytují posluchači, kteří si Radiožurnál nebo Plus nezapnou v rádiu. Kromě novinářů máme hosty z vysokých škol, experty z různých organizací, ústavů a podobně. Když tedy hosté projdou tímto sítem, tak se jim snažíme dovolat nebo dopsat. Někdy, když nejde o mimořádnou událost, to trvá hodně dlouho - než se dovoláme, pak například host řekne, že o daném tématu tolik neví, že se na to necítí...

Mimochodem i konfrontační rozhovory děláme, ale řídce. Byl tu koncem srpna předseda Sekce mladých lékařů České lékařské komory Jan Přáda, který se posléze proslavil jako vůdčí postava lékařských protestů proti Ministerstvu zdravotnictví. S ním jsme vedli takový konfrontační rozhovor, protože v tu chvíli nám nepřišel nikdo vhodnější na to, aby dokázal vysvětlit, jaký je problém u lékařů, jaká je mezi nimi atmosféra. Pak to logicky ke konfrontačnímu stylu sklouzne. 

Také se snažíme alespoň trochu kompenzovat mužské hosty, abychom střídali muže a ženy.
Nedaří se nám tak, jak bychom chtěli, ale hodně nad tím přemýšlíme a u každého dílu zvažujeme všechna tato hlediska. 

Na jak dlouho dopředu máme témata pro epizody?
Nejde mít témata moc dlouho dopředu, protože jsme zpravodajský podcast a musíme reagovat na to, co se děje.

A kolikrát improvizovat. 
Nemáme tu žádnou věšteckou kouli, jak často říkají politikové, žádný bájný Palantír z Pána prstenů, abychom věděli, co se za dva týdny stane, takže je to někdy hektické. Ale každé úterý má zpravodajství Českého rozhlasu plánovací poradu, na kterou se snažíme přijít s týdenním výhledem k tomu, co by se mělo stát, o čem bychom asi měli mluvit. Asi jsme ho vždycky posílali s tím, že na úterý, středu, čtvrtek máme něco, v pátek bůhví, v pondělí už vůbec nevíme...

Bylo tam toho víc, ale týdnů, kdy jsme měli každou kolonku zaplněnou, bylo pomálu. 
Ze začátku jsme se snažili točit ze dne na den, protože jsme se to ještě učili a nešlo plánovat dopředu, nebyl na to čas. Ale ukázalo se to jako hrozně bláznivá představa, že to tak půjde dlouhé měsíce za sebou, protože sehnat téma a hosta nejde hned, když se neděje něco extrémně mimořádného, výjimečného, důležitého, kdy i hosté vědí, že bychom měli něco natočit, abychom dali veřejnosti vědět o tom, co se děje. Stávalo se, že jsme v šest, sedm hodin večer nic neměli, a to nejde, když máte druhý den v devět točit. V takovém režimu se to od pondělí do pátku nedá zvládat. Teď se snažíme připravit výhled alespoň na dva, tři, čtyři dny dopředu, mít hosty na dva dny dopředu a tušit, o čem bychom chtěli točit. Samozřejmě se stává, že do toho spadne několik závažných událostí, témata se musí ze dne na den různě přesouvat, a my pak zvažujeme, co má dostat prioritu. Pak jsou tu zprávy a události, které nesnesou odkladu, například když padne vláda, když někdo významný zemře, když se stane teroristický útok, střelba na FF UK. V takových případech jednáme hned, odsouváme všechno připravené a soustředíme se hlavně na to, abychom dokázali rychle a v souvislostech odvyprávět novou, zásadní zprávu. Když jde o něco opravdu výjimečného, co se bude dít nějakou dobu, tak vymýšlíme jak udělat víc epizod na dané téma, minisérii, jako jsme dělali po 7. říjnu a útoku Hamásu na Izrael. K odsouvání připraveného - to se nám stalo před Vánoci, měli jsme připravené věci, ale museli jsme je všechny přesunout až na leden. Nebyl na ně prostor, protože jsme se věnovali událostem na FF UK, a přišlo nám, že epizody, které jsme měli připravené pro období mezi svátky, by mohly zbytečně uškodit, přinést ještě větší emoční zátěž. V tom, co jsme měli připravené, se totiž střílí, je to akční příběh, který jsme nakoupili z magazínu The New Yorker. Je zajímavý a skvělý, ale teď by jeho vydání mohlo působit necitlivě, takže jsme ho přesunuli a dali místo něj pár repríz.

Mimochodem, zahraniční texty řešíme vždycky velmi dlouho dopředu, tento long read z The New Yorker jsme rozebírali na poradě už někdy v září, aby se stihl přeložit a nachystat. Musíme po nějaké době ty texty stáhnout kvůli licenčním podmínkám?
Texty kupujeme, protože to není tak, že bychom viděli něco například na titulce The New York Times a řekli si, že to chceme mít u nás. Z The New York Times jsme tedy text zrovna měli loni a kupovali jsme ho tehdy přes agenturu. Často texty kupujeme právě přes agentury, které mají dané noviny a magazíny nasmlouvané, nebo, jako v nynějším případě The New Yorkeru, kupujeme přímo od autora toho long readu, od člověka, který drží autorská práva na text. Nevím o tom, že by v licenci, kterou jsme podepisovali, bylo něco o tom, že text musíme po nějaké době stáhnout. Kupujeme to se vším všudy kromě obrázků, kupujeme práva na text, audio a přijde mi hrozně fajn, že si něco takového můžeme dovolit a že můžeme nabídnout posluchačům i ve Vinohradské 12 světovou novinařinu, témata a příběhy. Vždycky to má velký ohlas, lidem se to očividně líbí, mně se to taky líbí. Navíc mluvené slovo, to vyprávění, čtení podle mě v podcastu funguje. Děláme to opravdu rádi a budeme to dělat dál.

Nicméně přejaté četby vznikají trochu jinak. Jak takové epizody vyrábíme a jak vybíráme témata?
Dřív jsme chtěli dávat aktuální témata i v nakoupených textech ze zahraničí, respektive stále chceme. Ale když vytváříme velkou příběhovou sérii z nakoupených textů a vyprávíme daný příběh na pokračování několik dní, tak jdeme po velkých příbězích a událostech, po zpravodajsky významném dění. To byl případ ztraceného letu MH-370 a je to také případ textu z The New Yorkeru, který nabídneme v lednu, pokud se tedy nebude dít něco, kvůli čemu bychom to ještě posouvali dál. Pokud jde o témata na běžné dny, tak  sledujeme, co se děje. Čteme zprávy domácí i zahraničí, čteme zpravodajské agentury. V tom není nic objevného, co bychom dělali. Navíc sledujeme, co se děje na sociálních sítích, a také sledujeme plány ČRo na příští dny, abychom věděli, když naši redaktoři připravují nějaké vlastní velké téma, které by stálo za to odvyprávět i u nás. Každý den k tomu máme porady, kdy se v týmu sejdeme, ne tedy ve dvaceti lidech, kteří jsou součástí Vinohradské 12, ale v týmu o čtyřech, pěti lidech, který se tu každý den schází. Bavíme se o tom, co by šlo udělat, jak to udělat, komu se zavolá, co se vyrobí. Snažíme se kombinovat tak, abychom dělali domácí a zahraničí témata zhruba půl na půl. Kulturní nebo sportovní témata neděláme tak často. Myslím, že bychom je mohli dělat častěji, ale vždy se u nich snažíme najít přesah sociologický, politologický, něco, co přesahuje dané odvětví, protože například na sport existuje spousta specializovaných podcastů a nechceme suplovat roli, kterou mají různé debatní kroužky ve fotbale a podobně. Dělají to určitě skvěle, ale my se v tom snažíme najít něco víc, ten už zmíněný přesah. Výběr témat je naprosto stěžejní. Snažíme se také obsáhnout témata, která jsou bližší naší mladší věkové skupině, tedy lidí, kteří nás poslouchají. Totiž věkový průměr publika Vinohradské 12 je určitě nižší než u zpravodajských stanic ČRo. I kvůli tomu se hodně věnujeme psychologii, duševním onemocněním, moderním technologiím. Ale ano, bavíme se velmi často o politice, s komentátory ji rozebíráme zleva, zprava. Zvlášť domácí politika je vděčné a důležité téma a je super, že to můžeme řešit. U zahraničních témat je naprosto stěžejní, že můžeme využívat rozsáhlou síť zahraničních zpravodajů, které v ČRo máme. To je obrovská pomoc při hledání témat i hostů. Když se něco stane na Blízkém východě, máme tam Štěpána Macháčka, když se stane něco na Ukrajině, máme tam řadu zvláštních zpravodajů, kteří se v zemi střídají, a pak je tam i náš stálý zpravodaj Martin Dorazín.

Nebo Ondřej Soukup...
...který ale teď není na Ukrajině, je tady a komentuje, co se děje v Rusku, na Ukrajině a tak dále. Před ním to byla Ivana Milenkovičová, naše zpravodajka v Moskvě, která musela zpátky po Putinově invazi na Ukrajinu, a dnes dělá v OSN. 

Domlouváme se na tématech s ostatními podcasty?
Že bychom si volali a rozebírali to?

Kdybychom to dělali, tak se nám zřejmě nestane, že stejný den máme všichni stejná témata.
To se stává. Kdybychom to dělali, jakože bychom si založil nějakou Radu zpravodajských podcastů, tak myslím, že by to určitě nebylo na škodu. Nicméně nedomlouváme se. Není to tak, že bychom si každý týden volali a říkali si, že oni budou v pondělí, úterý, středu dělat toto a my to uděláme ve čtvrtek a pátek, abychom se nestřetli. To se neděje. Důkaz toho, že se to neděje, je, že občas vydáme stejnou epizodu, ale čistě proto, že to danému podcastovému týmu přijde důležité a chce o tom mluvit, a to mi dává smysl. S některými si občas zavoláme, protože se známe a bavíme se, a v tu chvíli padne dotaz i na to to, co kdo chystá. Ale je to ojedinělé a rozhodně to není tak, že bychom se domlouvali na tom, co ten druhý dělá a co já bych tedy dělat neměl. Sledujeme, o čem jiní točí, co vydávají a vytváří. Když to není důležitá událost, tak si sami řekneme, že to už někdo jiný měl, my to nemůžeme nabídnout z jiného pohledu nebo nevíme, jak jinak to udělat, tak zpracujeme jinou událost a snažíme se jít jinou cestou. Ne vždycky to jde, ne vždycky to chceme. Ale není to tak, že bychom byli úplní ignoranti a v tu chvíli bychom si řekli, tak my taky. Tak to není a často téma měníme.

Když taková situace nastane, tak je to z toho důvodu, že událost, která se stala, je tak významná, že je hloupost dělat něco jiného jen proto, že to má někdo jiný.
Přesně tak. Nemám iluze, že by se publika jiných podcastů neprotínala s tím naším, ale určitě jsou lidé, kteří neposlouchají jiné podcasty. Jak by si pak vysvětlili, že my to téma nemáme, když jdou po ulici a vidí ho v novinách v trafice, v televizi, a Vinohradská 12 ho nemá, protože jsme si usmysleli, že to měl někdo jiný, a proto to nebudeme dělat. To ne, to je blbost.

Technika do detailu

Jak vznikají rozhovory s hosty ze zahraničí, když nemohou sedět u nás ve studiu?
My máme několik možností, voláme přes různé aplikace...
Přes kodeky - přenosové zařízení se využívá i ve zpravodajství.

Úplně jsem na něj zapomněla.
Přenosové zařízení se napojí na internet a přes něj se spojí s vysíláním, takže zvuk je čistý.

Jsou tam dvě SIM karty, které někdy vypadávají.
To se stát samozřejmě může. Ale měli jsme i spojní s kodeky, které byly na východě Ukrajiny, a zvuk byl úplně čistý, jako kdyby ten člověk seděl vedle nás. Spojujeme se přes aplikace, Tieline, WhatsApp a podobně. Využíváme těchto možností, protože jak jinak se s lidmi, kteří jsou daleko od nás spojit.

Proč to neděláme po telefonu?
Jsme velcí pedanti na čistotu zvuku, protože, jak tady říkám pořád dokola na chodbičce, nás lidé poslouchají ve sluchátkách. Zvuk proto musí být krásný, aby je nerušil, aby to neprskalo, nevazbilo, nevypadávalo. Když s někým voláte po telefonu, tak ne vždy to je úplně čistý zvuk, takže se snažíme nevolat hostům na mobily. Snažíme se využívat moderních technologií, využíváme i regionální studia ČRo po celé republice. To je mimochodem také hledisko, když vybíráme hosty, abychom nebyli ryze pragocentričtí. Máme spoustu hostů z Brna, dokonce nám někdo nedávno psal: už zase někdo z Brna. tak se zase musíme přeorientovat se jiné krajské město. Míváme hosty z Ostravy, Olomouce, Ústí nad Labem, Zlína, Hradce Králové...

Co používáme za techniku kromě telefonu?
Máme rozhlasovou techniku, což asi není překvapení, ale máme také vlastní studio, ve kterém teď sedíme. Má 4x6 metrů, možná o něco méně, je obložené akustickými dřevěnými panely s perforací. Svítí tu cedule s nápisem „On Air“, na stěně visí tabulka s digitálními hodinami a sedíme u velkého, červeného, oválného stolu. Na něm jsou dva mixážní pulty, které ovládám, když zrovna točím pozdě v noci a není u toho tým, který by na to přes velké sklo, které rozděluje režii a studio, dohlížel. Ne vždy tu ten člověk je, takže máme ve studiu pult, abych si to mohl kontrolovat sám. Naše studio slouží i jako záložní pro vysílání stanic, kdyby se cokoli stalo, takže je to normální rozhlasové studio. Můžeme se odsud po linkách spojit s regionálními studii z celé republiky a jsme také schopní spojit se přes WhatsApp a podobně s hosty, kteří jsou v zahraničí nebo i v Česku, ale nemají možnost být v jednom z regionálních studií. Když jsme letos v lednu 2023 točili s Tomášem Halíkem o úmrtí papeže, tak jsme spolu ladili spojení den předem, tuším. Ladili jsme to asi hodinu a bylo to velmi vtipné a náročné. Tomáši Halíkovi zpětně moc děkuji za jeho obětavost a za to, že mi dal hodinu času jenom, aby nastavil aplikaci Tieline, kterou jsme se propojovali. Byl tehdy dokonce i za známými někde v restauraci v Krkonoších, aby mu s tím poradili, protože já jsem nebyl schopný na dálku vysvětlit, co přesně tam má nastavit. Bylo to terno, ale dali jsme to dohromady a snad druhý den, když jsme si volali naživo, tak už všechno proběhlo, jak mělo.

Ale s touto aplikací měl trochu problémy i náš kolega z ČT Andreas Papadopulos.
A Vašek Černohorský.

Mám pocit, že ten si nejdřív stahoval nějakou sportovní aplikaci. Ona tak možná trochu vypadá, je tam takový panáček v běhu, v pohybu. 
To si ani nepamatuju. Ale vím, že s Vaškem Černohorským, se kterým jsme se spojovali snad dvakrát, jednou to bylo z Ukrajiny a podruhé z turecko-syrských hranic nebo z jihu Turecka, když tam bylo velké zemětřesení, se nám to nikdy pořádně nepodařilo. Jestli to nebyl zrovna ten případ, jsme nakonec museli sáhnout po mobilním telefonu jako po poslední možné variantě, abychom ten díl přinesli. Navíc to bylo autentické, protože on byl někde mezi sutinami u záchranných prací, zněl tam bagr v pozadí a halekání záchranářů, kteří se snažil vyprostit přeživší. Ale vím, že s tím měl taky potíže. Aplikace zkrátka zlobí jako cokoliv jiného. Když máme tu možnost a lidé za námi přijdou sem na Vinohradskou 12, tak jsme za to rádi.

Pro ty, které zajímá technika do detailu - základ pro naši práci jsou mikrofony, bez nich bychom neudělali ani jednu Vinohradskou 12.

Jsou už několikrát vyměněné...
A stále jsme v procesu výběru! Vždycky, když zkoušíme nové, staré a staronové, tak se nakonec vrátíme k těm třem, které tu jsou teď. Do jednoho mluvím já, do druhého Kristýna a třetí je připravený pro případného druhého hosta. Zkoušeli jsme jich strašně moc a vždycky se vrátíme k této trojici, jsou to mikrofony Sennheiser, myslím, že typ MD 441-U. Od zvukařů, techniků jsem zaslechl, že se jim říká „účka“. Vybral nám je sem, respektive doporučil Tomáš Černý, úžasný zvukař, dramaturg, který dělá s Luckou Výbornou Hosta, Lucie Výborné. těmto mikrofonům se také přezdívá „prezidenti“ nebo „husáky“, protože do nich často mluvili právě prezidenti. Pamatuju si na fotografii bývalého prezidenta Gustava Husáka, který stojí u pultíku a má jich před sebou asi dvacet.

Tak uvidíme, kam to dotáhneme my s tím počtem.
Jeden samozřejmě nestačil. Dnes můžeš stejné mikrofony vidět v Poslanecké sněmovně. Jsou to ty dva spojené, jak každý přijde a obsedantně s nimi začne kvedlat nahoru a dolů, než začne mluvit, jako kdyby je rozcvičoval. My je máme připevněné přímo ke stolu takovými husími krky, je to pružný, kovový obal, kterým jde různě lomcovat, aby si ho člověk mohl nastavit přímo k puse. Máme na nich takové molitany, kterým se v rozhlasovém prostředí říká „vindšusy“, a jsou tu kvůli různým přefukům na tvrdých, plozivních hláskách jako je B nebo P. Když se totiž mluví moc blízka, tak se to přefukuje. Kvůli tomu také instruujeme hosty, jak do nich mají mluvit a že to není tak, že jenom přijdou a něco odříkají, ale že rozhlasové prostředí a technika má svoje pro a proti a pravidla, která musíme respektovat, aby to hezky znělo. Kupovali jsme také pop filtry, které používají například zpěváci. Před mikrofon se dá taková černá, kulatá, perforovaná síťka, která by měla chytat ta písmenka také. Ale různě nám to padalo, tak jsme se na to vykašlali a zůstali jsme u molitanů, které se používají nejčastěji na diktafony venku v rušném prostředí, když například venku fouká vítr, aby to odstínily a diktafon dokázal vzít zvuk, jak je potřeba.

Ale to nejsou „chlupáče“, vítr tlumí, ale když je silný, tak to stejně nestačí. 
Tady ve studiu naštěstí problém s větrem nemáme. Ve skříňce tu máme schované dynamické mikrofony Electro-Voice, ty se používají i ve vysílání, myslím, že je mají na Radiožurnálu a určitě je má Wave. Pak tu máme AKG 414, to jsou kondenzátorové mikrofony, které mají lepší zisk, jsou hlasitější, čistější, ale také mnohem citlivější, což je důvod, proč je nepoužíváme, protože berou všechny možné mlaskance a pískance. Je pak je strašná práce s čištěním zvuku v postprodukci, aby to znělo hezky. Tím se dostávám k postprodukci - natáčíme do dvou programů, hlavní je Reaper, záložní je Dalet, který slouží jako odbavovací stanice pro veškeré vysílání. My nepotřebujeme nic odbavovat do lineárního proudového vysílání, proto máme Dalet jako zálohu a nahráváme do Reaperu, ve kterém také stříháme v několika stopách.

Jak moc do záznamu stříháme?
Stříháme, ale už jsem se poučil. Dřív se stříhalo hodně, teď se to dělá méně. Snažíme se najít rovnováhu mezi tím, aby to znělo pořád přirozeně, ale aby tam nebyly různé nadbytečné hezitace, pomlky, váhání a něco, co by rušilo poslech. Do rozhovoru stříháme i z těch důvodů, když jsme třeba dlouzí. Z toho jsem se taky poučil. Když jsme dřív natáčeli mnohem další rozbory než kýžených 20 minut, točili jsme 30, někdy i 40 minut, pak se to muselo dát na polovinu a je s tím příšerné práce. Myslím, že je větší um všechno obsáhnout v těch dvaceti minutách, ale snažíme se o to, aby natočený rozhovor byl ve výsledku skutečně ten, ne stoprocentně, ale do velké míry, který potom posluchači slyší ve výsledné epizodě.

Jedna výjimka z poslední doby: když jsme měli experta na historii Hamásu a konfliktů mezi Izraelem a Hamásem.
Protože to nešlo vtěsnat do dvaceti minut...

Hrubý zvuk měl asi hodinu a půl.
Pak jsme z něj vybírali, aby to dávalo uceleně smysl. Je to mimochodem nejposlouchanější epizoda, od doby, kdy Vinohradská 12 vznikla, takže to, doufám, stálo zato.

Jak složité je připravit českou a anglickou verzi podcastu?
Angličtina je o něco náročnější už o cizí jazyk. Zatím jsme netočili v němčině, ale tu neovládám, takže točíme v angličtině. Myslím, že docela často. Je to náročnější i z toho důvodu, že připravujeme dvě verze, českou a anglickou. Abychom měli českou, musíme tu anglickou přeložit, to dělá Karel Janů nebo Zuzana Marková. Pak to necháváme namluvit, a to vždycky strašně trvá. V denním režimu vydávání epizod je to někdy hodně na knap, abychom všechno stihli vydat. Vycházíme o půlnoci a stalo se i to, že jsme museli vydání o hodinu, dvě posunout, protože se to nestíhalo a do noci jsme dodělávali. Anglickou verzi, kterou vydáváme někdy ve stejný den, někdy o víkendu, ještě speciálně „koprujeme“ čili schvalujeme. Dělá to za nás Kateřina Pospíšilová, která si každou anglickou verzi ještě poslechne. Karel Janů dělá takzvaný proofreading, to znamená například kontrolu mých úvodních slov. Teď nám pomáhalo i mezinárodní oddělení ČRo, protože jsme jeden z dílů posílali do Evropské vysílací unie, takže se dělal i anglický přepis na web, což dělala, myslím, Tereza Jonášová z mezinárodního oddělení. Lidí zapojených do jedné epizody je mnohem víc, když vydáváme českou i anglickou verzi.

Myslím, že by o tom mohli popovídat i zvukaři, kteří protáčejí panenky, když zjistí, že máme cizojazyčný díl nebo díl s dabingem.
Protože dávat do toho dabing je těžké, aby to znělo hezky, aby se povedlo provázat angličtinu s češtinou ve stejnou chvíli, kdy ti dva lidé mluví úplně jinou rychlostí. Myslím, že to je pro ně opravdu náročné. Zvlášť načasování je hrozně těžké, protože se nedá trefit do tempa řeči ještě v jiném jazyce, aby to bylo identické. Čeština je mnohdy výrazně delší než angličtina, takže se pak zkracuje nebo se v anglickém podkresu dělají malé, nepoznatelné mezírky, aby se trošku natáhl, aby to kompozičně dávalo smysl. Zvukaři na tom trpí a nejsou rádi, když to musí dělat. Pak jsou rádi, když to vyjde, výsledek je dobrý a sklízí dobrý ohlas. Jsme rádi, když to vyjdeme, ale je s tím práce.

Když se něco nepovede

Dějí se nám nějaké menší fuck upy? Jednou se nám natočila jen třetina rozhovoru...
Polovina. Bylo to někdy koncem roku 2022, kdy se měl volit nový primátor Prahy, pan Svoboda. 

To myslíš jinou epizodu než já. Myslela jsem na epizodu, kdy padla slovenská vláda.
To je ten stejný den, jestli si pamatuješ. Nevím, jestli jsi tu byla, možná, že ne.

Aha, nebyla. Byla jsem vedle v redakci, protože byl vánoční večírek. 
To s tím taky souvisí. Takže celý den jsme čekali na to, až bude zvolen nový primátor Prahy. K tomu nedošlo, ale oni se rozhodli, že to odloží do února, ale rozhodli se tak až někdy v pět, šest večer. V tu chvíli jsme měli v podstatě pár hodin do vydání a neměli jsme téma, hosta, vůbec nic. Tou dobou normálně jdeme domů. Shodou okolností, díky za to, na Slovensku padla vláda. Je mi hrozně líto, že to říkám, ale Slovensko nás často zachraňuje v momentech, kdy se opravdu nic neděje, něco se zkazí nebo nemáme nic připraveného. Na Slovensku se každý den něco děje a každý den by to vydalo na hodinový podcast. Na jednu stranu je to úsměvné, na druhou stranu obdivuji tamější novináře, protože ti musí mít příšerně práce se vším. Ještě večer jsme se spojil Ladislavem Novákem, naším zpravodajem v Bratislavě. Volali jsme si kolem osmé, deváté večer s tím, že natočíme půlhodinovou epizodu o tom, že na Slovensku padla vláda, a že budeme super aktuální, když to ještě večer zpracujeme a zvládneme vydat o půlnoci. Ten den byl vánoční večírek, nevím už přesně, jestli Zpravodajství, Radiožurnálu nebo čí, a já jsem kolegům z našeho týmu řekl, že natočíme Slovensko. Oni se šli podívat na večírek, a tím pádem v režii nikdo nebyl, aby to mohl kontrolovat. Od té doby si už otáčím obrazovku monitoru za sklem tak, abych viděl, že skutečně natáčíme. Ten den monitor otočený nebyl a v polovině rozhovoru se to vypnulo, úplně to zkolabovalo. Bylo devět večer, tři hodiny do vydání, měli jsme u hosta a téma, ale neměl jsme natočený rozhovor, neměl jsem vůbec nic. 

Navíc Láďa Novák byl tehdy dost zaneprázdněný i s vysíláním, takže se muselo čekat, než bude mít zase čas, aby to natočil ještě jednou.
Bylo to hrozné, ale nějak jsme to zvládli. Ani si nepamatuju, jestli jsme ten díl nakonec vydali na čas nebo o hodinu později, ale nebyli jsme tady do noci, jako jsme bývali, když jsme se to učili. Prvních pár měsíců nám jedna epizoda trvala 26 hodin, to bylo neuvěřitelný. Tak toto ne. Jinak co se týče fuck upů, tak si vzpomínám na různé pazvuky, které se nám občas dějí. Hned vedle nás je Vinohradská třída, kde velmi často jezdí IZS. Hlasitost jejich sirén naše okna propouštějí s velkou libostí, nedokážou je utlumit. Takže nám často v rozhovoru zní sanitka nebo policie, a my to pak maskujeme hudbou a podobně. Citlivost mikrofonů je znát i na tom, že hostům občas kručí v břiše. A je to hodně slyšet. Pamatuju si, že jsme dokonce jednu otázku nebo rozloučení přetáčeli, protože hostovi kručelo v břiše.

Bylo to hodně slyšet. Já si vybavím fuck upy, které se dějí, když je nepozorný celý tým. Museli jsme například ex post opravit datum u epizody.
Když jsem ve středu řekl, že je čtvrtek. Nebo úplně jiný měsíc - byl říjen a já měl červenec...

Nebo můj fuck up, kdy díl nevyšel vůbec a zjistili jsme to až ráno...
Kdepak, já to zjišťuju vždycky o půlnoci, protože kontroluju, jestli nová epizoda v aplikacích je.

Ale celou noc to tam nebylo.
Ale to je proto, že v aplikacích hrozně dlouho trvá, než se díl nahraje. když ho tam zadáme někdy o půlnoci, před půlnocí,tak tam kolem jedné je. Ale když je potřeba cokoli opravit už u vydaného dílu, tak to trvá i osm, devět hodin. Strašně dlouho trvá, než se to v aplikacích třetích stran opraví, a to je průšvih.

Ale my jsme nic se opravovali!
Tak to bylo nějaké tajemství místních rozhlasových systémů. 

Ano, já to tak budu tvrdit. Byla to záhada.
Ale je hezké, že na to možná nikdo nepřišel a že teprve teď to odhalujeme, a tím pádem za sebou dokážeme zamazávat stopy, když už se něco takového stane.

Hlavně abychom si na to nezvykali.
To tak. 

Někdy hektická, ale krásná práce

Kdo tvoří produkční zázemí Vinohradské 12?
Všichni jsme trošku produkční. Byť fungujeme jako samostatná redakce, tak vlastní produkční nemáme. Hosty obvolávám z devadesáti pěti procent já, ale pochopitelně využíváme toho, že jsme součástí ČRo, takže produkčních, kterých je tu dost, využíváme, vždycky je poprosíme, že bychom něco rádi, například spojit se s krajskými studii, udělat nové smlouvy pro někoho a podobě. To všechno nám připraví produkční, ale čistě ve smyslu zajišťování toho, aby náš host přišel tam, kde má být v daný den a čas, že za ním přijdeme na vrátnici, uděláme mu kávu, tak to si děláme všechno sami.

Jak vypadá běžný pracovní den nebo týden?
Scházíme se zpravidla v deset hodin, točíme v deset... Stane se, že padne vláda, a točíme v devět večer. Ale většinou se scházíme v deset hodin, kdy přichází editor a rešeršista, natočíme rozhovor s hostem, já jdu pak hosta vyfotit. Kristýna jako editorka mezitím ukládá zvuk...

Dáme ho přepsat, a pak pracujeme s textem. 
Celou dobu pracujeme s textem. Máme scénář na sdíleném dokumentu, do kterého mají všichni z týmu přístup a se kterým pracujeme každý den. Text přepisuje z audia umělá inteligence, tou si pomáháme a mnohdy vytvoří velmi vtipné přepisy. Nevím, jestli to byl zrovna Elon Musk, které mu říkala Elon Medík. Často se na to člověk podívá a říká si, ty bláho, to je hodně abstraktní. Pak si k tomu sedneme a uděláme si malý brífink, brainstorming k tomu, co bychom tam rádi dali za zvuky, co z rozhovoru se nám líbí nejvíc, abychom to dali na audiogram na sociální sítě...

Do titulku.
Editorka si pak sedne s rešeršistou a hledají místa, kam dát zvukové klipy. Kontrolují, jestli všechno sedí tak, jak má. Když se vrátím z focení hosta, tak rozhovor pročistím, projdu ho celý znova, kdyby tam byly nějaké pasáže, kde je například siréna sanitky, a v takovém případě upozorním zvukaře, že je potřeba to nějakým způsobem zamaskovat. Nebo když se host zasekne, ale řekne celou větu znovu, tak to taky vystříháváme, aby to bylo čisté, hezké na poslech, aby ode mě sound designer dostal hotovou zvukovou stopu rozhovoru dlouho osmnáct, devatenáct minut. On pak začne dělat všechna ta kouzla na základě toho, co editor s rešeršistou připraví ve scénáři. Odpoledne pak společně dáváme dohromady titulky, vybereme fotky na web, audiogram, dáme si další krátkou poradu, co budeme natáčet druhý den, a pak už jenom kontrolujeme výsledný zvuk, zda všechno sedí tak, jak má. V podvečer, když se všechno zadaří, jdeme domů, a takto jedeme od pondělí do pátku, pokud se tedy nedějí nějaké aktuální události, protože potom jsme tady i o víkendech a podobně.

Kolik času zabere postprodukce u dílů, jako byl o Prigožinovi?
Když byl pochod na Moskvu, tak to bylo náročné v tom, že jsme to dělali o víkendu a že jsme na postprodukci skoro neměli čas, protože jsme to dělali v omezeném počtu lidí a potřebovali to vydat co nejrychleji, takže pak ta postprodukce není tak složitá. Je to několik hodin. Ale myslím, že u standardního, všedního dílu to bude v průměru osm, devět hodin. Nepočítám do toho přípravu, která tam je předtím na rozhovor. Udělat celou epizodu trvá i s přípravou takových deset, jedenáct hodin. Umíme to samozřejmě vyrobit i mnohem rychleji. S kvalitou, se kterou chceme, aby Vinohradská 12 vycházela, jsme schopní být hotovi u těch nejrychlejších dílů za tři hodiny. To bychom ale hnali, tři hodiny jsou extrém, protože to jsou ty díly, když je děláme pozdě v noci nebo přes víkend, jako když byl Prigožin...

Nebo Hamás, to jsme dělali také o víkendu. 
7. října byla sobota, už ten jsme si to připravovali a 8. října jsme se sešli, abychom k tomu udělali epizodu.

Vydávali jsme pak dva díly. 
Jeden ještě v neděli, speciál Den, kdy přišli teroristé z Gazy, a následující den, v pondělí, to byla analýza s Irenou Kalhousovou z Hertzlova centra izraelských studií na Univerzitě Karlově. Takže ten den jsme udělali dva díly a ten, co byl připravený z pátku na pondělí, jsme odsunuli dál. To je právě případ mimořádné události. Ale pak jsou epizody, které trvají násobně déle i s přípravou a postprodukcí.

Mašíni.
Nebo ponorka Titan, která implodovala v Atlantiku. V ní byla ta výprava, která se vydávala za troskami Titaniku. Nebo když jsme dělali díl o nenávisti směřované na politiky, a pak jsme jim psali žádosti, aby se vyjádřil, aby nám zaslali nenávistné zprávy, které dostali. S tím byla velká práce. Podobné to bylo s lékařskými přesčasy, kdy jsme prosili lékaře a zdravotníky, aby se nám vyjádřili, jak to mají s přesčasy oni, a anonymizovali jsme jejich výpovědi, takže jsme potom postprodukčně upravovali i hlas. S tím je samozřejmě také práce, ale naši zvukaři to umí skvěle. Nebo překládané příběhy a texty ze zahraničí, ty děláme mnohdy několik týdnů.

A pak tu byl ten speciální díl Mašínů. Vraťme se k němu.
Chtěli jsme odvyprávět, jak vypadal útěk v roce 1953 skupiny bratří Mašínů do východního Německa. Myslím, že to byl náš nejnáročnější díl, co jsme dělali, protože jsme k tomu museli načíst kvantum materiálu. Natočili jsme k tomu rozhovor s historikem Michalem Stehlíkem, pasáže z něj jsme využili a dali do scénáře, který byl vyprávěný. Prolnuli jsme natočený rozhovor s mými slovy ve vyprávění. Kristýna musela celé to vyprávění projít a zeditovat, najít v něm chyby, bílá místa, která musí být ještě dovysvětlena a tak dále. Teprve potom jsme byli schopní vybrat místa, kam vložíme zvukové klipy, které hledal rešeršista Ondřej Franta, a pak zvukařka Damiana Smetanová, která k tomu vytvořila na míru naprosto skvělý hudebně zvukový doprovod, na tom ještě dělala několik desítek hodin. Ani to nespočtu, ale myslím, že jsem tam dával orientační odhad kolem šedesáti až osmdesáti hodin na tuto epizodu - neuvěřitelně náročná záležitost. A neměl bych zapomenout, že jsme udělali literární drama, pojmenovali jsme si to jako podcastovou literární dramatizaci. V hudebním doprovodu jsme zkombinovali historické, ilustrativní a novodobé zvuky a některé jsme si natáčeli sami, například útěk lesem...

Ano, utíkala jsem po lese. Vím, že něž jsem byla na cestě do lesa, přijela jsem k mámě domů a na zahradě jsem našla bedýnku s bahnem. Úplně jsem zajásala, že mám bahno.
Protože oni se tam brodili v dešti. 

Přesně tak. Vzala jsem klacík a šťourala jsem tam do toho bahna. Jenže dnes, ve 21. století, člověk musí chvíli počkat, než přeletí letadlo například, protože i to bylo na diktafonu hrozně slyšet. 
Takto se přece u rozhlasových dramatizací, her nahrávají zvuky. Viděl jsem, jak se dělají koňská kopyta na dlažbě - v rozhlase máme kus chodníku a k tomu takové dva kalíšky, a když po té dlažbě šikovně chodíš, tak vytvoříš takový efekt. Trochu jsme si na to zahráli a jsem za to strašně rád, že něco takového vzniklo, protože teď kdokoli, třeba z mladší generace, o bratřích Mašínech slyšel, ale neví, co byli zač, tak se o nich v těch pětadvaceti minutách to podstatné dozví a ví, jak vypadal jejich útěk.

Když se budeme bavit o sound designu, tak hudba je naše. To bychom měli podtrhnout.
Původní znělka je od hudebního skladatele Martina Hůly a převzali jsme ji od původního týmu Vinohradské 12, kterého byl součástí, stejně jako spoustu hudebních kousků, „hudeb“, jak tomu říkáme. Často je využíváme k různým dílům a do toho si skládáme hudbu vlastní. Jarda Pokorný, náš zvukař, složil velkou část, Damiana Smetanová teď skládá další. dáváme si na tom záležet, protože hudba je velkou součástí hudební kompozice, mozaiky, až koláže, které vytváříme ve Vinohradské 12. Jsou strašně podstatné pro poslech a pro to, co dělá nativní podcast podcastem. Hudbou vyprávíme, má velkou narativní roli. Může být dramatická, může vyvolávat pocity napětí, může být odlehčená, uvolněná, vtipná, dotvářet atmosféru rozhovoru. Ale nesmí být manipulativní, musí se s ní zacházet velmi obezřetně a my se nechceme, bez urážky ke kolegům v komerčních televizí například, stát podcastových infotainment ve stylu toho, že bychom události podbarvovaly něčím, co se dá nazvat jako manipulativní hudba. Toto dělat nechceme, chceme s hudbou zacházet citlivě. Myslím, že když se to umí a najde se balanc, tak to umí zážitek z poslechu znásobit. To je fajn, rádi toho využíváme a jsme velmi pyšní na to, že kromě převzaté hudby, na kterou máme licenci, si ji i sami vytváříme.

Pokud tedy nejde o díly, jako byl ten o Taylor Swift. Tam samozřejmě používáme ukázky její tvorby...
...které citujeme buď v závěru epizody anebo odkazujeme na web iROZHLAS.cz, kde máme všechny přepisy dílů a kde podrobně citujeme všechny zvukové ukázky, které v daném díle používáme. Když tam máme premiéra Petra Fialu z ODS, který mluví na nějaké tiskovce, tak uvedeme datum, autora, často i místo a takto to máme odcitované. Spolu s tím tam jsou i zdroje typu: použili jsme tuto píseň od Taylor Swift nebo od kohokoli jiného. Spolu s rokem vydání písně to uvádíme v seznamu zdrojů na webu iROZHLAS.cz, kde si to každý může dohledat.

Jsme podcast, ne pořad.

Proč se podcastu říká podcast, a ne pořad?
Pořad je pojem, který souvisí s lineárním proudovým vysíláním, ať už televizním nebo rozhlasovým. To je to, co si pustíte v tradičním audiovizuálním médiu. Podcast přes svou hodně vágní definici je mediální formát, který se v první řadě nahrává na sítě, takzvaně on demand, je tedy na přání, na vyžádání. To znamená, ty si ho člověk může stáhnout a poslechnout kdykoli a kdekoli chce, bez ohledu na to, kdy běží v proudovém vysílání. Vinohradskou 12 vysílá i ČRo Plus, ale kdokoli, kdykoli chce, může si nás najít a pustit ve všech podcastových aplikacích. Podcast má svojí vlastní typologii, klasifikaci. Vyznačuje se mimo jiné tím, že nemá skoro žádná pravidla, každý si to může dělat, jak chce. Ale jinak se v něm mluví, používají se jiné storytelling prvky, než které se využívají v proudovém vysílání, na které jsme byli zvyklí. Je za tím obrovská teorie. Podcasty jsou komunitním médiem, mají velké fanouškovské základny. Existuje tam novinářská reciprocita, což vidíme na příkladu toho, co dnes točíme - protože nám naši posluchači poslali otázky a my na ně odpovídáme. Jsme s nimi v kontaktu a v úplně jiné komunikaci, než bychom byli, kdybychom dělali rádio, pořad. Rozdílů je spousta. Jsem nerad, když slyším, že děláme pořad Vinohradská 12. Není to pořad. Kdybychom dělali pořad, tak ho uděláme úplně jinak pro proudové vysílání, a pak ho dáme na internet, ale v tu chvíli to není podcast. Tomu se říká catch up radio a jde o úplně jiný mediální formát a druh, kdy se to dá vzít celé z vysílání a narvat na internet, nebo jde vzít pořad a dát mu trochu jiný úvod a závěr. V proudovém vysílání mnohdy říkáme: teď je 20 hodin a 50 minut a navážeme v tématu na... To se odstřihne a dá se jiný úvod. I tak se přetváří rozhlasové pořady a dávají se na internet. Ale my jsme nativní podcast, primárně vytvářený pro internet, teprve sekundárně pro vysílání. I v tom vidím obrovský rozdíl, proč je podcast podcastem a proč je pořad pořadem, je to něco úplně jiného. Neříkám, že to spolu nesouvisí. I podcast vychází z rozhlasových tradic. Většinou je míchá dohromady, mixuje je. Co funguje v literárním dramatu, v publicistice a ve zpravodajství, je v rozhlasu oddělené, ale my to všechno semeleme, protože zpravodajské podcasty se vyznačují i tím, že kombinují prvky, vytváří něco nového z už zažitého, a tím jsou nové. Nejsme pořad, jsme podcast na zpravodajské téma, to je moje oblíbenější označení.

Kdo vytváří otázky pro epizody Vinohradské 12?
Teď posluchači. Kéž by to tak bylo vždycky... I když já se mnohdy snažím ptát tak, jak by se ptali lidé nebo jak bych se ptám já, když nejsem novinář, ale jsem na ulici s kamarády. Něco si vyprávíme a já si řeknu, ale proč to vláda udělala takto? A tak se i zeptám, což je mimochodem další rozdíl. Myslím, že tak naschvál laicky by se moderátor ve vysílání neptal.

Málokdy.
My se to tam snažíme propašovávat, protože si myslíme, že se tím dokážeme přiblížit tomu, co lidi skutečně zajímá a na co by se chtěli zeptat. Máme vlastní systém vzájemné výpomoci mezi rešeršisty, kteří udělají nějakou rešerši na dané téma, předpřipraví nějaké zajímavé možné úhly pohledu. Já si na to potom sednu s nimi, pak sám na dvě, tři hodiny, pročtu si něco na internetu, někdy něco v literatuře a vytvořím si seznam devíti až jedenácti otázek. Dělíme podcast na tři části. Rozhovory mají první aktuální část, pak prostřední kontextuální a třetí závěrečnou, výhledovou. Mnohdy je to takový solution journalism, tedy jak by to tedy mělo být, aby to bylo správně, když jsme se dvacet minut bavili o tom, že je něco špatně. Toto si dáme dohromady den, dva předem, jak kdy. Editoři do toho občas hodí nějaký poznatek, ale nemají tolik času, protože dělají díl na další den a nemají na to úplně prostor. Ne vždy se všechny otázky využijí, mnohdy máme natočených čtrnáct, patnáct minut a scénář by mi nestačil, takže se doptávám, protože jinak bychom byli krátcí. Snažíme se vydávat dvaceti až třiadvaceti minutový podcast. Jednak proto, že už někdy dávno se vymyslelo, že to je docela ideální čas na to, aby lidé dorazili z domova do práce a během cesty si nás poslechli, a druhá věc je, že se snažíme vměstnat mezi zprávy na ČRo Plus. Tam je omezený prostor a nemůžeme být delší než je časové penzum, do kterého se snažíme vejít.

Jak dlouho se Matěj Skalický rozmýšlel, pokud vůbec, jestli převezme Vinohradskou 12 po Lence Kabrhelové?
Dlouho, ale neměl jsem moc času. To bylo v únoru 2022 a s první epizodou jsme začali 7. března. S Lenkou jsem to tehdy i konzultoval, protože jsem měl původně nasměrováno do zahraničí. Filip Nerad (vedoucí zahraniční redakce - pozn. red.) mi na podzim 2021 nabídl, zda bych se nechtěl ucházet o místo příštího zpravodaje ve Spojených státech, což dopadlo a měl jsem se jím stát. Do února 2022 jsem žil s tím, že v tom roce vystřídám Honzu Kalibu, který měl v létě skončit. Už jsem se měl začít balit a jet tam na první cestu kvůli vyřizování s úřady a tak dále, protože to se musí dělat hodně dopředu. Ale v únoru do toho vstoupila ještě tato nabídka. Bylo to náročné rozhodování, protože už jsem v minulosti žil rok ve Velké Británii. Na jednu stranu jsem se hrozně těšil, na druhou jsem se obával, jestli všechno zvládnu a tak dále. Ale těšil jsem se, že si vyzkouším něco jiného a že zase vyrazím do zahraničí a budu mít možnost z Ameriky reportovat. V rádiu jsme vedli nějaká jednání o tom, co upřednostnit, a pak padlo rozhodnutí, že podcast má přednost. Já už jsem se v tom zhlédnul i proto, že dělám doktorské studium na Univerzitě Karlově, kde mám k podcastům blízko, protože disertaci dělám o zpravodajských podcastech. Tak jsem se dohodli. Dostal jsem šanci sestavit si vlastní tým, každý den vytvářet zpravodajský podcast ve veřejnoprávním rozhlase a mít možnost oslovit i mladé posluchače. Na nejposlouchanější platformě máme nejvíc posluchačů, kterým je kolem třiceti let, což je o hodně méně než ve zpravodajských stanicích ČRo, takže to je velká výzva a fajn další nový začátek, kam se posunout po letech v rádiu. Jsem v něm asi od roku 2011, takže už nějakou dobu. Na začátku jsem si myslel, že se to nedá dělat dlouho, že to skončí za pár týdnů, měsíců. A teď tady nepláču, protože tu práci miluju a dělám ji strašně rád. Ale je to záhul. Když jsme se to na začátku učili a neměli jsme to osahané, jak už jsem říkal, první epizoda nám trvala šestadvacet hodin a bylo strašně náročné dát to vůbec dohromady, i když jde o hloupých dvacet minut ve výsledku. Pořád mám v hlavě díl o Jarkovi Nohavicovi, který přišel pár týdnů na to, někdy na jaře 2022. Ještě asi ve tři ráno jsem si volal s Petrem Pospíšilem, editorem ranního vysílání Radiožurnálu, který mi s tím ze začátku hodně pomáhal a doteď spolu konzultujeme různé věci. On je pro nás spojka s Radiožurnálem. Když nás poutají, tak Petr všechno zajišťuje. Pamatuju si, že ještě někdy v půl čtvrté ráno jsme toho Nohavicu upravovali spolu. Volali jsme si do noci. I Madeleine Albrightovou jsme spolu řešili asi do čtyř nebo pěti. Pak Petr usnul a já jsem to musel do šesti do rána dodělávat. Bylo toho moc. Pak přišel první půlrok a první rok, za chvíli to budou dva roky, co to děláme. Časem se to uklidnilo, našli jsme si vlastní systém. Je to pořád hodně náročné, ale už to zvládá vykonávat od pondělí do pátku. Když ne, tak v moderaci a v kočírování týmu mi pomůžou mí drazí zástupci. Kristýna už také natáčela jeden díl, Janetta Němcová natáčí... 

Ještě k tomu děláme plány, rozpisy služeb mám měsíc od měsíce, odškrtávám. 
Ano, v tom hrozně pomáhají zástupci jednotlivých sekcí, protože editoři mají svého řekněme vedoucího, rešeršisté také, sound designéři také. Tím, že nemáme svou produkční, tak se snažím tyto organizační věci koordinovat se zástupci jednotlivých sekcí. Rozpisy, plány a podobně za mě dělají Kristýna pro editory, Damiana pro zvukaře a Zuzka Kubišová pro rešeršisty, protože je zároveň vedoucí rešeršního oddělení, které funguje v rámci ČRo. Mám strašně moc pomocníků, bez nichž by podcast nemohl vůbec vznikat. Vím, že já jsem slyšet, ale za mnou je dvacet lidí. Plus bezpočet dalších, kteří koordinují ještě to, jak vycházíme na sociálních sítích, na iROZHLASu a tak dále.

My někdy stihneme odpočívat, někteří i v práci. Ale co ty, Matěji? Odpočíváš?
Rád odpočívám prací. Ale aby to neznělo jako návodně blbě workoholicky - mě baví odpočívat i u toho, že se něco děje a já to pozoruju, nabývám nové informace a vzdělávám se už jenom tím, že občas čtu, sleduju televizi, poslouchám rádio, čtu sociální sítě. Docela rád si čistím hlavu za volantem, když se projíždím někam na výlet. Pak si ze mě tady každý dělá srandu, kolikrát už jsem opravoval auto za poslední půlrok. Naposledy jsem byl v automyčce, auto krásně ho umyli, ale voda natekla do světa. To se mi ještě v životě nestalo. Mám docela rád hry. V redakci máme rádi hry, Janetta hraje na PlayStationu, Damiana hraje na počítači...

Tak já začnu taky něco. Posledně jsem hráli pexeso, které jsme dostali.
Od Asociace mezinárodních otázek jsme jako vánoční dárek dostali pexeso, tak jsme tady hráli. Myslím, že téma jsou evropské vztahy nebo vztahy Evropanů, ale je tam i Joe Biden, tak možná vztahy západního světa s Čínou, protože tam je i spousta zástupců Čínské lidové republiky, které mnohdy neznáme, a pexeso se tím stává mnohem složitější. Na PlayStationu mám teď hodně oblíbenou hru Uncharted, tak u toho se trošku odreagovávám, a u školy taky hodně odpočívám.

Jak při práci na Vinohradské 12 stíháš studovat a kdy odevzdáváš disertaci? 
Hrozně děkuji za tyto krásné dotazy na tělo, neb to skoro zní, jako kdybych měl odevzdávat co nejdřív. Ale blíží se to. 

Víš jak jsme se o tom bavili – týden po týdnu, měsíc po měsíci...
Říkalas, že si to musíš odkrajovat, tak já si to taky odkrajuju. Ze začátku to bylo hodně náročné. Spoustu věcí na doktorátu už jsem tedy měl hotových a splněných, když jsem začal dělat Vinohradskou 12, díky bohu za to. Pak jsem po víkendech začal dávat dohromady disertaci. Teď finišuju ještě jeden článek, publikaci a doufám, že to z nějakých pětasedmdesáti procent mám napsané. Samozřejmě my v tom hodně pomáhá velmi vstřícný postoj mé vedoucí na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy a také velmi vstřícný postoj všech, kteří tady se mnou vytváří zpravodajský podcast. Už jsem říkal, že dělám disertaci na zpravodajské podcasty, takže to téma je mi extrémně blízké. Je důležité, abych tam nevnesl nějaký svůj bias, aby ty informace nebyly ovlivněné mojí profesí, byť samozřejmě do určité míry ovlivněné budou, ale doufám, že v tom nejlepším možném, aby ten výzkum nebyl nějakým způsobem švihlý na jednu nebo na druhou stranu. Doufám, že se mi práci podaří odevzdat tak, aby na ní oponent nenašel ani chybičky. Takto se mi snoubí studium a práce, a pak se to dá mnohem jednodušeji zvládat. Nedovedu si představit, kdybych dělal něco úplně odlišného, jde to ruku v ruce. Ale zvládat se to dá.

Do kdy to musíš stihnout, víš?
Jsem už ve čtvrtém roce? Je to možné... Myslím, že bych měl příští rok odevzdávat. Asi mám posledních pár měsíců, ale už mám splněné státní zkoušky.

Pošli termín, kdy potřebuješ volno.
Abys to mohla napsat. 

Před chvílí jsi zmínil slovo vliv. Ovlivňují tvoje osobní názory obsah Vinohradské 12?
Nesmí a neměly by. Ale musím říct, že nevěřím v iluzi objektivity a to slovo nemám rád. Vím, že se často používá ve spojitosti s médii, ale myslím, že práce, kterou jako veřejnoprávní médium děláme, se dá popsat úplně jinak. Mělo by to být nezávislé, nestranné a vyvážené zpravodajství s obrovským důrazem na hodnoty, na pestrost názorů. Řídíme se zákony, kodexem, snažíme se ke všem dílům, které vytváříme, přistupovat tak, aby v nich zazněla pestrost názorů, aby v nich byly různé úhly pohledu, aby bylo A, ale i B, ale abychom u toho všeho dbali i určitých etických náležitostí a hodnot, a abychom, jeden bod za všechny, chránili lidská práva. Myslím, že toto hledisko nejenom při naší profesi, ale i v životě je hrozně důležité. Jinými slovy, řiďme se všemi důležitými pravidly, ale, prosím, zůstaňme lidmi. 

Dovolte mi závěrem poděkovat všem, bez kterých by Vinohradská 12 v roce 2023 nevznikla.

Díky editorům a editorkám Kristýně Vašíčkové, Janettě Němcové, Kateřině Pospíšilové, Lucii Korcová a Honzovi Benešovi.

Díky také celému rešeršním oddělení, které nám vypomáhá: Zuzce Markové, Zuzce Kubišové, Tereze Zajíčkové, Mirkovi Tomkovi, Alžbětě Jurčové, Marcele Blažkové a Ondřejovi Frantovi.

Děkuju sound designerům Damianě Smetanové, Jardovi Pokornému, opět Zuzce Markové a Tomáši Černému.

Díky editorkám přepisu Tee Veselákové, opět Tereze Zajíčkové, Marcele Navrátilové, Marii Jakšičové a Marku Jakšičovi.

Dík patří Petru Pospíšilovi, který koriguje avíza na Vinohradskou 12 ve vysílání Radiožurnálu, a také Standovi Vintrovi, který Vinohradskou 12 nasazuje na ČRo Plus. Jedno poděkování Adamu Javůrkovi za všechny analýzy díky všem síťařům, iROZHLASu a všem dalším.

A to nejdůležitější – děkuji moc vám všem, kteří nás posloucháte. Díky, že jste s námi. Do nového roku vám přejeme hlavně zdraví. Na slyšenou v roce 2024.