Jak moc změní nové koalice rozložení sil před volbami? ‚Zemětřesení se čekat nedá,‘ říká analytička Bastlová

Tento týden jsme se dozvěděli, že Piráti budou v říjnových volbách do Sněmovny kandidovat společně s hnutím Starostové a nezávislí. Jak důležitá zpráva to je pro ČR na prahu volebního roku 2021?
Určitě je to zpráva zásadní, i když do určité míry očekávatelná, protože o té spolupráci nebo koalici se hovoří už řadu měsíců. Obě strany to připravují. Starostové už společnou koalici schválili před nějakým časem a troufám si říct, že souhlas Pirátů se očekával. Takže v těch posledních dnech to není možná až tak překvapivá zpráva. Ale zásadní to zcela určitě je, stačí se totiž podívat na současnou Poslaneckou sněmovnu a výsledky parlamentních voleb z roku 2017, kdy se do Sněmovny dostalo devět politických stran. Tehdy jsme byli svědky extrémní roztříštěnosti politické scény. Byla tam spousta drobnějších subjektů, kterým jednoznačně dominovalo a kralovalo hnutí ANO.

Hnutí ANO mezi těmi menšími subjekty nemělo zásadního vážného soupeře a konkurenta.

V této koalici, která byla potvrzena hlasováním Pirátů, by hnutí ANO takového zásadního soupeře a konkurenta určitě mohlo mít. Proto je ta zpráva zásadní.

Na jak pevných základech tato koalice stojí? Kolik toho mají programově obě uskupení Piráti a hnutí STAN společného?
Řekla bych, že tato spolupráce možná především stojí na politicky pragmatických základech. Piráti i starostové k ní přistoupili především proto, že chtějí dosáhnout silnějšího volebního výsledku, chtějí být konkurentem pro hnutí ANO a subjektem, který aspiruje nebo usiluje o to, aby dokonce hnutí ANO a premiéra Andreje Babiše v příštích sněmovních volbách porazil.

Hovoří tak o tom jak předseda Pirátů Ivan Bartoš, tak Vít Rakušan, předseda Starostů a nezávislých. Motivace, se kterou obě strany do spolupráce šly, je jednoznačná a poměrně silná.
Když se podíváme na pojítka, z nichž ta spolupráce vychází, v tomto ohledu vidím především linku pragmatickou, protože obě ty politické strany si prošly fází přemýšlení o tom, s kým se spojit – a jestli vůbec. Při tom mohly vyškrtávat v Poslanecké sněmovně. Ono například takovým Pirátům příliš mnoho politických subjektů pro úvahu o případné koalici nezbývá. Troufám si říct, že Starostové a nezávislí jsou v podstatě jeden z mála subjektů v Poslanecké sněmovně, které se pro koaliční spolupráci s Piráty nabízejí.

Starostové měli možná trochu více na výběr.

Myslím, že i u nich ale zvítězil určitý kalkul nebo sázka na to, že právě spojení s Piráty by mohlo být pro voliče nejatraktivnější, že tam se jejich voličské skupiny potkávají, že jejich voliči možná váhají mezi těmito dvěma politickými subjekty, a proto by to mohlo být atraktivní a mohlo by to přitáhnout hlasy ve sněmovních volbách. To je podle mne hlavní tmel, na němž ta koalice stojí a který ji bude držet pohromadě.

A protínají se v tom, jaké Česko by obě ta uskupení chtěla budovat?
Ano, je to základem dokumentů, které Piráti i Starostové zveřejnili. Tam mají svoji vizi státu, který chtějí budovat. A není to až tak překvapivé. Je to stát založený na digitalizaci, modernizaci, na otevřenosti, což jsou témata obou těchto politických uskupení. Je to stát založený na omezení střetu zájmů, což jsou témata, která se jednoznačně vymezují vůči premiéru Andreji Babišovi, hnutí ANO, vůči tomu, jaká vláda je právě pod jejich vedením. Je to stát, podporující podnikatele a podnikání. Stát – alespoň podle té vize, kterou obě strany zveřejnily – založený na možná určité míře sociální spravedlnosti. Jedno z velkých témat, které je v rámci vizí zveřejněno nebo představeno, je téma oddlužení, exekucí, kdy jak Piráti, tak Starostové skutečně chtějí odpustit dluhy zhruba 200 000 lidí s nejproblematičtějšími dluhy. Chtějí jim dát šanci návratu do života. To jsou témata, na nichž obě strany staví a s nimiž se dívají dopředu.

Témata, která možná mají rozdílná, kde se jejich politické programy tolik neprotínají, jsou pochopitelně upozaděna. Ostatně to není překvapivé.

Procházela jsem si analýzu rozdílů volebních programů Pirátů a Starostů a nezávislých v roce 2017, tedy v předchozích sněmovních volbách. Rozdílů třeba není až tolik, ale některé by skutečně mohly být i ideově zásadní. Jedním z nich byl přístup k financování české armády, protože Starostové a nezávislí sami sebe označují za pravicové hnutí s určitým důrazem na regionální témata a regionální politický pohled – ale pravicové. Například naše členství v NATO je pro hnutí STAN určitě velmi pevný bod české zahraniční politiky. Je to pevný bod českého systému bezpečnosti vůbec, a proto hnutí STAN velmi zásadně podporuje to, aby česká armáda splňovala své povinnosti vůči Severoatlantické alianci a do armády investovala ona kýžená dvě procenta hrubého domácího produktu. To je cíl, ke kterému se máme dostat.
Piráti jsou k této spolupráci mnohem skeptičtější, rezervovanější v přístupu k NATO. Někteří to omlouvají pacifismem, ale možná je to určitými trochu levicovějšími tóny v pirátské politice, než vidíme u Starostů. Piráti například v roce 2017 nepodporovali to, aby ČR splnila onen dvouprocentní závazek financování armády, což je vlastně docela zásadní ideový rozpor. To jsme viděli i v posledních týdnech, když se v Poslanecké sněmovně narychlo řešilo schvalování státního rozpočtu pro rok 2021, tak i tady Piráti měli, mnohem vlažnější postoj k financím pro armádu. Bylo vidět, že za určitých okolností si umějí představit snížení armádního rozpočtu. To pro hnutí STAN přijatelné není, alespoň podle jejich dlouhodobé politiky.

Tady byl jednoznačně vidět jeden z těch možných, ale poměrně zásadních programových rozporů.

Mezi Piráty se objevila v jednu fázi debata o tom, jestli síly v rámci této koalice budou rozvržené férově a spravedlivě. Co víme o rozvržení sil?
Silnější pozici bude mít Pirátská strana, což ale logicky odpovídá tomu, že Piráti mají také dlouhodobě vyšší preference ve volebních průzkumech, silnější poslanecký klub atd. To je podle mne férové při vyjednávání pozice obou politických stran. Ale Piráti hodně řešili, jakou pozici budou mít jednotliví konkrétní kandidáti za Starosty na kandidátních listinách, protože se bojí tzv. překroužkovávání. Bojí se, že Starostové mají na svých kandidátkách řadu poměrně regionálně známých osobností. V Libereckém kraji je například jasným příkladem velmi populární hejtman Martin Půta, a takové osobnosti bychom po regionech u starostů našli. Piráti se obávají, aby tito kandidáti nepřeskákali jejich kandidáty do Poslanecké sněmovny, protože si v každém kraji velmi důkladně rozdělili, kdo má první pozici, kdo druhou, třetí, čtvrtou atd. Kroužkování si čeští voliči v posledních letech oblíbili, takže vůbec není vyloučeno, že budou kroužkovat své favority. Aby to Piráti alespoň nějak omezili nebo minimalizovali, nadiktovali si v těch dokumentech velmi přísné podmínky, které vymezují jejich spolupráci. Je tam jednoznačně zakázána jakákoliv kampaň směřující k výzvám ke kroužkování, k preferenčním hlasům nebo jen kampaň propagující konkrétní kandidáty na nižších místech kandidátních listin. Dokonce Piráti zakázali vzájemně oběma stranám, aby umísťovaly atraktivní osobnosti, které nejsou ve strukturách stran, na zadnější místa kandidátek. Zkrátka tam nemá být nikdo, kdo má potenciál přeskákat ostatní, aby nedošlo k porušení předem dohodnutého klíče. Ale obava tam je, zejména v některých pražských regionech. Piráti totiž mají tu atraktivní a zároveň na české poměry zajímavou věc, a to je otevřené pirátské fórum, kde vedou otevřenou vnitrostranickou debatu, kterou můžeme všichni číst. Z těchto pirátských fór lze vyčíst, že třeba Zlínský kraj má ohromné výhrady vůči spolupráci s hnutím Starostů a nezávislých, některé lokální animozity jsou skutečně poměrně silné. To jsou regiony, kde se Piráti obávají, aby Starostové nepoužívali nějaké praktiky, které by mohly vést k tomu, že je zkrátka přeskáčou.

Ta koalice si neklade malé cíle. Mluvil o tom předseda Pirátů Ivan Bartoš, který říkal, že to uskupení míří k vítězství ve volbách a že naprostým minimem, které si od těch voleb slibuje, je zisk 25 % hlasů. Má ta koalice šanci na toto číslo dosáhnout?
To nedokážu říct. Mám pocit, že v tuto chvíli je to opravdu věštění z křišťálové koule. Prostý součet preferencí, které jim v tuto chvíli připisují předvolební průzkumy, se pohybuje okolo 25 %. Někdy v tom prostém součtu dokonce dojdeme až k 32 %. Jenže ten součet takto nefunguje. My prostě nemůžeme vzít voliče jedné strany plus voliče druhé strany. Navíc je to průzkum předvolebních preferencí atd. Je to skutečně ještě daleko. Mohou dosáhnout velmi slušného výsledku. Myslím si, že to je i vidět na Andreji Babišovi, předsedovi hnutí ANO, který má z té vznikající koalice respekt.

Rozhodně to vnímá jako uskupení, které by mohlo být vážným soupeřem pro hnutí ANO. Ale nechci si v tuto chvíli troufat odhadovat procenta.

Když zmiňuješ předsedu hnutí ANO a premiéra Andreje Babiše, on často říká, že jediným programem opozice tzv. „antibabiš“, tedy vymezování se vůči premiérovi. Zmiňovala jsi ten program, který je velmi konkrétní a nastavený tak, že se vymezuje vůči premiérovi Babišovi. Nabízí ta koalice víc? Dá se říct, že – když se podíváme, na jaké voliče musí cílit ta koalice, aby získala ten kýžený počet hlasů – nabízí jim dostatek konkrétních věcí?
Podle mne ano. Abych nebyla nespravedlivá, ten program není jen antibabiš. V některých věcech se samozřejmě vymezuje vůči premiéru Andreji Babišovi, ale to jsou věci, které vadí voličům Starostů i Pirátů. A nepochybně je to věc, která se oběma stranám vrací od členské a voličské základny, protože voličům těchto stran vadí střet zájmů premiéra Andreje Babiše. Vadí jim možná celá řada věcí i způsob řízení hnutí ANO, které velmi centralistické, skutečně jednoznačně hlavní slovo má premiér Andrej Babiš. Možná jim vadí i manažerský způsob řízení státu, o němž premiér Andrej Babiš tak rád hovoří, který ale v posledních týdnech, vidíme, že spíše selhává při řízení zdravotní epidemiologické situace v ČR. Ten program tedy není jen antibabiš, ale jsou tam pasáže, které reagují na to, co voličům těchto stran vadí na současné vládní koalici. To je myslím jasné.

Je tu ještě jedna konzervativnější koalice tradičních stran. V úvodu jsi zmiňovala že se s koalicemi letos docela roztrhl pytel, další je koalice stran ODS, TOP 09 a lidovců. Jak vážnou si budou tato dvě uskupení konkurovat?
Budou si konkurencí, protože Petr Fiala, předseda občanských demokratů, dlouho mluví o tom, že má také ambici usilovat o premiérské křeslo, také chce dosáhnout velmi silného výsledku.

Zároveň není žádné tajemství, že mezi občanskými demokraty, možná i částí těch ostatních politických stran a třeba částí Pirátů a částí Starostů, je ve skutečnosti poměrně silná animozita. Veřejnost to často vnímá jako dva bloky, součást demokratické opozice, která v Poslanecké sněmovně v posledních letech často zkoušela vystupovat jednotně, hledat společnou cestu, ale ve skutečnosti je mezi stranami a jejich politiky obrovská spousta velmi citlivých témat, osobních animozit. Vzpomínám si třeba na snahu Pirátů zřídit v Poslanecké sněmovně vyšetřovací komisi privatizačních zločinů z 90. let. To je samozřejmě pro občanské demokraty téma, při kterém musí vidět rudě, když o něco podobného slyší, to je absolutně nepřijatelné. A takovýchto témat, která vytvářejí velmi silné animozity, je více, když občanští demokraté ostatně často v různých debatách, diskuzích, v komentářích na sociálních sítích o Pirátech mluví jako o mladých komunistech, označují je za velmi levicové politiky. Tam je podle mne ta animozita silná a budeme toho svědky i v předvolební kampani. Ty dva volební bloky sice slibují, že na sebe nebudou cíleně útočit, ale řadu jízlivých poznámek nepochybně neodpustí. Myslím si, že se to pak velmi významně propíše i do případného jednání po volbách. Pokud si někdo v tuto chvíli slibuje, že vzniknou dva silné opoziční bloky, které zabodují ve volbách a pak velmi snadno utvoří po volbách vládu bez Andreje Babiše a hnutí ANO, tak tak snadné to zcela určitě nebude.

Ta rovnice se trošku komplikuje, protože i hnutí STAN přece dříve ve sněmovních volbách kandidovalo společně s TOP 09. Tu spolupráci tedy ukončili, to byl rok 2016. Pak se před posledními sněmovními volbami rodila spolupráce Stanu a KDU-ČSL, což ale zrušili sami lidovci. Nemá nakonec STAN, když to vysvětluješ, velmi komplikovanou psychologickou a vztahovou strukturu? Nemá hnutí STAN nakonec právě blíž k té konzervativnější koalici, nebo přinejmenším k některým jejím elementům?
Řekla bych, že možná ve svých základech ano. Zaprvé k té pravicové politice a zadruhé k tomu, že hnutí STAN má ve svých řadách řadu komunálních politiků, starostů, kteří v minulosti byli členy ODS, případně možná i jiných pravicových stran, nebo k nim měli blízko. Když pak ale značka ODS získala stigma – kolem roku 2010, znamenala kandidatura pod značkou občanských demokratů spíše za trest než nějaký benefit, který by vám získal hlasy voličů – řada těchto politiků, kteří možná i ideově k občanským demokratům tíhli. Přešli prostě k hnutí Starostů a nezávislých, takové otevřené, sympatické, v zásadě pravicové hnutí, že v té době už spojené s TOP 09 v rámci spolupráce. Jsou tu tedy jiné ideové základy. Ty strany k sobě mají blízko. Ale osobní vazby, osobní vztahy a osobní křivdy jsou v české politice obrovsky silná věc – a asi nejen v té české. Hrají tu hrozně silnou roli. To opravdu nesmíme podceňovat.

Když zmiňujeme koalice, měli bychom být fér a zmínit ještě třetí, možná chystající se otevřenější spolupráci, protože ochotu ke spolupráci skrze strany oznámila i ČSSD. Řekla, že chce přizvat jiné subjekty, třeba Zelené nebo dokonce i odboráře. Může to ČSSD, která se tedy dlouhodobě potýká s docela podstatným propadem preferencí, pomoct?
Možná ano. Pro mě je to trochu smutná epizoda volebního roku, který nás čeká. Pořád mám totiž v paměti sociální demokraty jako hybnou sílu české politické scény – pokud ne sílu vítěznou, tak alespoň relevantní a velmi zásadní. Sledujeme trochu zoufalé, pokusy a snahy najít na poslední chvíli cestu, jak zachránit alespoň pět procent v příštích sněmovních volbách,

Sociálním demokratům totiž reálně hrozí, že se do Poslanecké sněmovny nedostanou, že z ní vypadnou.

A pokoušejí se najít všechny cesty, které by jim cestu pěti procentům otevřely. Jestli je to spolupráce se Stranou Zelených, to nevím. Možná, že jedno procento hlasů by třeba takovou spoluprací dostat mohli. Ale Zelení teď nejsou stranou nebo politickou silou, která je příliš vidět, nebo o které by se vážně debatovalo. Řekla bych, že skutečně velmi významně ustoupila do pozadí z dob své slávy, kdy byla v Poslanecké sněmovně. Něco by to tedy asi přinést mohlo, ale významné to nebude. Sociální demokraté hlavně musí najít cestu, jak se alespoň do voleb dokázat – třeba jen částečně – vymezit vůči premiéru Andreji Babišovi. Vládní spolupráce je roky upozaďuje, ubírá jim voliče, ubírá jim procenta a oni prostě nedokážou najít cestu, jak si získat svůj vlastní prostor. Vidíme z minulosti, že cesta kritiky vlády a premiéra Andreje Babiše prostě nefunguje, pokud je sociální demokracie sama součástí vlády a podílí se na její politice.

Opoziční strany si stěžují, že tentokrát byly volby vyhlášeny poměrně brzy. Prezident se k tomu kroku odhodlal už na konci prosince 2020, což se rozchází s tradicí, která tu dosud fungovala. Opozice tvrdí, že rozhodnutí určit termín dříve ji může znevýhodnit. Je to pravda? Skutečně to snižuje její šance?
Předně je to tedy velmi nestandardní rozhodnutí. Vyhlášení voleb tři čtvrtě roku dopředu je nebývalé, možná až hraničící s tím, co by mělo nebo mohlo být přípustné. Může to znevýhodnit opozici i právě ty chystané koalice. Zásadní je, že se v podstatě začal počítat termín, od kdy se sčítají náklady na předvolební kampaň. Ty jsou limitované, zastropované, strany nemohou utratit více než 90 milionů korun a ta částka se jim počítá už od teď. Zatímco kdyby byly volby vyhlášeny třeba v květnu, tak by se počítalo od toho květnového termínu. A teď si musíme uvědomit, že v rámci té částky strany potřebují zvládnout nejen samotnou volební propagaci a vrcholnou předvolební kampaň, ale vlastně představit ty nové politické bloky voličům. Oni musí říct, kdo jsou, co chtějí, proč jdou dohromady a o spolupráci je přesvědčit, to všechno se teď musí vejít do limitu 90 milionů korun. Hnutí ANO je tím limitem pochopitelně také vázáno. Ale za situace, kdy máte premiéra, vedete vládu, jste neustále na tiskových konferencích vlády, teď zejména v té vypjaté situaci, kterou kolem sebe bohužel už téměř rok máme, tak toho mediálního prostoru máte prostě dramaticky více. Je to úplně nesrovnatelné. Opoziční strany se tím rozhodnutím dostaly do poměrně složité situace. Myslím, že si to popravdě ani dopředu tedy nepřipustily. Když si zpětně vzpomenu, tak jsem na politické scéně vůbec nezaznamenala ani obavy v kuloárech z toho, že by prezident mohl touto cestou zasáhnout do předvolební kampaně. To si dopředu vlastně nikdo nepřipouštěl.

Dá se tedy říct, že tím opravdu všechny zaskočil?
Ano, v momentě, kdy si uvědomili přesně toto – s počítáním volebních nákladů a s tím, že už vlastně běží kampaň, tak si myslím, že rozhodně.

Když se podíváš na všechna ta uskupení, o kterých jsme mluvily, na ty tvořící se koalice, které ještě voličům ony samy budou muset představit, jak to vidíš z hlediska české politiky – jsme tu svědky nějakých trvalejších změn? Anebo jde jen o dočasnou pragmatickou věc, spojit se před volbami v roce 2021?
Spíš si myslím, že tady jsou skutečně tou motivací v právě ony pragmatické změny. Je to opravdu touha po té poměrně dlouhé etapě porazit premiéra Andreje Babiše. Všechny ty strany si spočítaly, že samy tu sílu nemají a že pokud chtějí Andreje Babiše porazit, tak jediná cesta je vytvořit bloky, které budou jeho relevantní konkurencí. Třeba občanští demokraté, lidovci a TOP 09 nemají podle mě – a ani o tom tak nemluví – dlouhodobý cíl změnit nějaké základní rozdání karet na politické scéně nebo dlouhodobé uspořádání. Oni prostě mluví o tom, že chtějí vrátit vládu, politiku řízení této země ke konzervativní pravicové politice, tak, jak si oni představují, jak na to byli zvyklí: řekněme návrat ke stranické politice. Je otázka, jestli vůbec nebo v jaké podobě bude jejich spolupráce fungovat po sněmovních volbách. Oni už veřejně řekli, že po volbách bude každá z těch stran postupovat samostatně, každá bude mít svůj poslanecký klub. Že sice chtějí tak nějak spolupracovat, ale nikdo nevyloučil, že do příští vlády vstoupí třeba jen jedna z těch stran. To se samozřejmě může stát. Piráti a Starostové mají ten cíl trošku dlouhodobější. Oni uzavřeli smlouvu o spolupráci až do konce příštího volebního období Poslanecké sněmovny, takže i když budou mít také své samostatné poslanecké kluby, tak ta spolupráce je míněna jako intenzivnější. Mají nějaké dlouhodobé cíle, kam by chtěli ČR posouvat a jak si ji představují, ale chybí jim ideové základy. Ty dvě strany prostě nemají společné ideové základy, na kterých vyrůstají. V tomto směru je z toho možná více cítit právě ona pragmatická, do velké míry manažerská politika. Oni v té koaliční smlouvě i zdůrazňují, že veškerá zásadní rozhodnutí chtějí opírat o odborné posudky, odborné komise, analýzy. V tom vidím poměrně zásadní rozdíl mezi ideověji založenou politikou toho pravicovějšího bloku a tímto druhým blokem.

Spíš než progresivní změny na české politické scéně jsme svědky dalších projevů již existujícího – máme tradiční strany, které tak trošku ustupují do pozadí, a máme nová hnutí, která ale nejsou založena na tak silných ideových základech, jako bývaly tradiční politické strany?
Rozhodně nečekám tak zásadní změnu pro českou politickou scénu, kterou sem vneslo hnutí ANO, v momentě, kdy na politickou scénu vtrhlo se svým úspěchem v roce 2013.