Western studené války. Jak skupina bratří Mašínů pláchla komunistům na Západ

Nádraží Praha-střed, pátek, 2. října 1953. Prahu polila tma. Je kolem sedmé hodiny večer, sotva deset stupňů, podzim přišel rychle. Průvodčí bude za chvíli hlásit odjezd vlaku do Chomutova. V jednom z rozsvícených vagónů se mihnou dvě skupiny postav, dohromady pět kluků: Ctirad a Josef, dva bratři Mašínové, jeden jako druhý, je jim lehce přes dvacet.

Ctirad je starší, říkají mu Radek, má na sobě šedé rukavice a lovecký kabátek. Mladší Pepa má lesklý černý kabát a modrou rádiovku. Třetí klučina je Milan, prý Paumer. Vagónem prochází ve vojenské uniformě, jako by ještě včera trčel kdesi v Turčianském Svatém Martině v kasárnách. Čtvrtý Zbyňa Janata je v kožené bundě. Vašek Švéda je pátý a nejstarší, je mu už přes třicet, však se mu taky rýsují pěkné kouty, které teď ale schovává pod čepicí. Kamarádi jdou nalehko, na to, že je čeká nebezpečná cesta na severozápad, si toho sebou moc nezabalili.

Byli ozbrojení, měli zbraně, mapu Berlína vytrženou z časopisu, kompas, což bylo velmi důležité, protože znali příběhy lidí, kteří překročí hranici, pak se ztratí a vrátí se zpátky do Československa, a nakonec ještě chloroform na případné omráčení či omamování nepřítele.

Taky si do aktovek přibalili jídlo - špek, mléko, suchý salám. Zbyňa i Václav mají s sebou samozřejmě cigarety. Pepa si do česko-německého slovníku schoval fotku táty Mašína, hrdiny druhého odboje. Kdyby tak věděl, co kluci plánují udělat...

Měli za sebou činnost v Československu, získávání zbraní a peněz, boj proti komunismu. Roli hrálo i to, že se jeden z bratrů Mašínů v roce 1952 dokonce ocitl ve vězení, byť byl v roce 1953 na amnestii po několika měsících propuštěn. Chtěli se přidat k armádě nebo odboji v zahraničí. Je otázkou, jestli vůbec vnímali mezinárodní situaci realisticky. Chtěli bojovat proti komunismu a uvnitř Československa to považovali už za nemožné. 

A tak teď stojí v chodbičce naproti kupé dvě skupinky mladíků, každý má jednu ruku v kapse na zbrani a navzájem se kryjí proti případné kontrole a šacování. Míří vlakem na severozápad. Za svobodou. Vlak staví v Chomutově v jedenáct hodin večer. Kluci se vyspí v křoví za městem a ráno, jak vysvitne slunce, se opět rozdělují na dvě skupiny. Každá z nich pak autobusem vyráží na Horu Svaté Kateřiny, kde počkají do setmění. Je sobota 3. října a blíží se noc, Krušnohoří se halí do husté bělavé mlhy. Tu a tam zaštěká pes, možná je na blízku hlídka. Začíná poprchávat.

Nejdou nějakou standardní cestou, což by byla samozřejmě hloupost, protože by mohli narazit na hlídky a podobně. Ocitají se v lese.

Skupinka se šine lesem do údolí, napravo teče potok a za ním, někde v dálce, hýkají jeleni. Pětice se brodí bahnem, které se jim lepí zespoda na podrážky. Klopýtají přes mohutné kořeny nebo se kloužou po holých větvích, jiné jim praskají pod nohama. Z mlhy se s každým dalším krokem stává mléko a lije tak, že není vidět na krok. Kluci po čtyřech prolézají drátěným plotem a hradbou z větví. Snaží se kontrolovat směr cesty na kompasu. Pepa má s sebou baterku. Jsou už úplně promočení, když na nedaleké silnici zaslechnou projíždět auto. V temnotě noci vidí obrysy vesnice Ansprung. Ušli sedm kilometrů a jsou ve východním Německu.

Za hranicemi

Několik říjnových dní kluci procházeli kolem silnic a vsí, tábořili v lese a pili vodu z mokrých listů. Sněžilo a oni hladověli. Rozhodli se konat: ukradnou auto a pojedou do Berlína. Scénář jako z filmu. Pepa a Václav proto teď postávají na silnici 101, na dohled od vesnice Mönchenfrei. Přijíždí zelený vojenský Volkswagen. Kluci míří pistolí na řidiče, ten ale zůstává za volantem. Radkovi to nedá, přiběhne a zařve „ven“, vytáhne doktora z Volkswagenu a vleče ho do nedalekého lesíka, kde ho omámí chloroformem a sváže. V tu chvíli už jeho přátelé musí startovat auto. Za chvíli budou všichni v suchu v Berlíně. Všechno to v ten protivný, chladný říjen vypadá najednou až moc růžově.

Dojde k jedné z mnoha dramatických situací nebo přesmyků. Lékař je svázaný někde v lese, má u sebe klíče a oni to zjistí až u auta. Chtějí se za ním vracet, jenže narazí na cyklistu. Zbyněk Janata zpanikaří a vystřelí varovně do vzduchu. Tím ale překročí hranici, kdy se o nich začne vědět.

Co do vzduchu, ale že jsou vůbec ochotní vytáhnout zbraň na lidi! Kluci prchají, seč jim síly stačí. Škoda aktovek. Už přišli o pistoli, když Milan spadl při přechodu hranice do zabahněné jámy. Teď nechali u silnice za cestářskou boudou v bagáži kompas a další věci. Jsou promočení na kost. Jen Milan se směje, má svou aktovku pořád s sebou, takže svléká zelenou uniformu a zapíná si suché dvouřadé sako. Ku**a převlečená za kamaráda, utahují si z něj kluci. Ale co dál? Policie o vás ví, nemáte co jíst a nevíte kudy pryč...

Musí se více skrývat, a protože na ceduli u cesty vidí, že do Berlína je to 160 kilometrů, tak řeší alternativu. Auto neklaplo, takže zvažují, jestli nevyužijí veřejnou dopravu, trošku se schovají v davu, a jestli tedy nebudou dále postupovat vlakem.

Je 10. října, víc než týden od chvíle, kdy skupina bratří Mašínů naskočila do vlaku v Praze, aby se vydala na cestu, ze které není návratu. Teď, po celé strastiplné cestě, se chlapci zase dostali na nádraží, tentokrát už ale ve východním Německu, ve městečku Elsterwerda, zhruba někde mezi Drážďany a Lipskem. Jsou dvě ráno, Pepa, Zbyňa, Radek, Milan a Václav uhání po kolejích do vesničky Uckro. Pak už je to do Berlína jen sto kilometrů! Pravda, když Václav kupoval pět lístků, pokladní to bylo trochu divné, možná jí byla podezřelá i lámaná němčina. Ale co už, pětice je ve vlaku a kodrcá se na sever. Čtvrtá ráno, tma jako v pytli. Jen tlumené žluté světlo z pár kandelábrů. Záře za okny uhánějícího vlaku sílí s tím, jak se souprava blíží k vesnici Uckro. Brzdy zlověstně vyjí, vlak zastavuje. Na nástupišti vyčkávají příslušníci VoPo.

To jsou bezpečnostní orgány NDR. V našich poměrech bychom řekli Sbor národní bezpečnosti.

Zkrátka Volkspolizei. Pár příslušníků na perónu, jako by na něco čekalo. Nebo na někoho. Pepa varuje Václava, že tu něco nehraje.

Chtějí se sice vmísit mezi dělníky, ale místní policie VoPo kontroluje každého doklady a tak dále. Václav Švéda se s nimi dokonce snaží komunikovat v tom smyslu, že je dělník a doklady má doma.

Pak se strhne mela. „Hände hoch!“ řvou policisté na chlapce, kteří se sotva stačí jeden na druhého otočit a zvednout ruce do vzduchu. Práskla je určitě pokladní v Elsterwerdě, ale není čas se vracet myšlenkami zpátky. Starší strážník srazí Radka na lavici. Padne rána. Jeden z policajtů se kácí k zemi a prýští z něj krev. Radek stihl sáhnout do kapsy pro svou pistoli P38 a zmáčknout spoušť. Bouchačku má v ruce už i Pepa a do policistů pálí jednu ránu za druhou. Chodbou sviští kulky sem a tam, mísí se s duněním výstřelů. Všude je prach a kouř a pod mrtvými se rozlévají louže krve. Jako když vypustíte rybník. Strašný chaos. Kluci utíkají ven do ticha, rychle je spolkne černočerná tma. Na nádraží za sebou nechávají příšernou spoušť.

Tuším, že dva lidé z bezpečnostních orgánů NDR jsou mrtví. Zároveň je tam trošku chaos při útěku z nádraží. Nikdo z pětice ještě není zraněn, což je docela zajímavé. Ten příběh má spoustu neuvěřitelností. Zbyněk Janata se oddělí, utíká jiným směrem, a čtyřčlenná skupina zbylých si vyhodnotí, že když jsou všude příslušníci VoPo, že je hloupost se pro něj vracet a hledat ho. On se potom dostává do vedlejší vesnice Pelkwitz, asi tři kilometry od nádraží v Uckru, ale už ten den je při pátrací akci zatčen, takže skupina velmi brzy přichází o jednoho člena, už jsou jenom čtyři. 

Zbylí čtyři Čechoslováci vzali nohy na ramena a prchají seč jim síly stačí co nejdál od nádraží v Uckru přes pole a lesy zalité ranní mlhou. Hlavou jim prolétávaly obrázky z nádraží. Nebáli se střílet, neváhali. Ostatně nebylo to poprvé, kdy na někoho vypálili.

Mají tu zkušenost už z Československa, ať už jsou to akce, kdy se snažili získávat zbraně nebo přepadli poštovní vůz. Ne vždycky u toho byli všichni, ale tady si musíme úplně jasně říct, že neváhají. Je to pro ně automatické, baví se o tom i předem, mají na to pravidla. Předpokládají, že když je jednotka VoPo vezme na služebnu, že je přepadnou a vytáhnou zbraně. Ví, že takto musí postupovat. Dokonce mají mezi sebou takovou, řekl bych až brutální dohodu, že pokud bude někdo vážně zraněn a byl by zatčen nebo podobně, že ten druhý by ho mohl zastřelit. Ocitáme se v úplně jiné mentalitě, než jak možná my vnímáme lidský život. Opravdu to brali tak, že jsou ve válce, a střílet pro ně nebyl problém.

Z úkrytu do úkrytu

Chlapci doběhli až do vesničky Reichwalde. Na statku vlezli do první stodoly, kterou viděli, a schovali se do sena. Už tu ve štiplavém prachu slámy leží několikátý den. Tu a tam slyší, jak kolem statku projíždí policisté s ampliony a varují místní před československými bandity.

16. října zaslechli rozhovor majitele statku a poznali z toho, že je někdo nahlásil, že ví, že jsou tam skryti. Té rodině se nakonec ukázali, řekli, že nejsou žádní zločinci, že jenom prchají na Západ. Dostanou od nich dokonce i nějaké potraviny, ale už je jasné, že stodola bude prohledána. Reichwalde už není bezpečné místo, tak pokračují dále.

Radek, Pepa, Milan a Vašek se rozhodli pro útěk ze stodoly právě včas. Policisté jim byli v patách. Kluci přeběhli pole a zmizeli v houští, v zádech měli minimálně jednoho příslušníka VoPo na motorce a další v autech. Kulky jim létali kolem uší. Zprava se blížil další motocykl. V poslední chvíli skočili do březového lesíka. Zády se k sobě postavili do kruhu a byli připravení na nejhorší. V hájku u vesničky Waldow mohla vzplát poslední bitva. Obrysy policajtů se míhají všude kolem, pročesávají les a hulákají na sebe. Nevypadá to vůbec dobře.

To je další z neuvěřitelných momentů. Bylo téměř nemožné, aby se z obklíčení dostali, protože les byl obklíčený velmi systematicky. 

Kolem lesa u Waldowa se stahuje policejní smyčka. Venku se už zešeřilo, ale pořád je vidět. Jeden z policistů se zrovna opírá o pušku, když na něj Radek vypálí. Postava v černém kabátě se v mžiku svalí na zem a následuje pořádná salva. Příslušníci pálí od boku jeden přes druhého do trávy, do keřů, mezi stromy, všude. Další policista to dostane mezi lopatky, svým Waltherem ho trefil zase Radek. To už se k lesíku ženou policejní vlčáci, ale v tom zmatku kolem nedokážou skupinu bratří Mašínů vyčmuchat. Mezi stromy se začíná snášet tma. Policisté staví do kruhu náklaďáky s kulomety, navezená světla oslňují zelenou hradbu před sebou. Z hájku u Waldowa není úniku. Nikdo se z něj nemůže dostat živý. 

Václav to prý koupil do ruky. Plazí se k němu Milan. Vypadá to bledě. Ale jestli se čtveřice nepokusí o útěk teď, tak už nikdy. Blížící se ráno hraje do karet policistům. Pod rouškou tmy kamarádi nejsou vidět, ale jak se rozední, tak jistě přijdou o život. Radek zavelí „teď“ a kluci se vydají na poslední velký útěk.

Jdou v podstatě proti zdi, vědomě. Buď proběhnou, nebo budou definitivně nalezeni, protože jsou obklíčeni.

Proběhnou kolem aut a zkusmo na ně jednu, dvě rány vypálí. Strhne se vřava. Václav škobrtá přes pole a Radek se sotva vleče. Za skupinou Mašínů se ozývá kulometná palba a startující motory náklaďáků.

Vběhnou na pole, opětují palbu, kličkují. Je to opravdu jako z nějakého westernu, je téměř nemožné, že by to přežili.

Kluci uhání po poli jako zajíci, z posledních sil doběhnou do protějšího lesa. Václav za prvními stromy padá k zemi. Už nemůže. Navrhují mu, že ho střelí, však je to lepší než kriminál. Jenže on, zraněný, odmítá, protože věří na zázrak.

Problém asi nebyl jen průstřel, ale ztráta krve. Vraťme se do jejich reality: jste druhý týden na útěku, ztrácíte krev ve chvíli, kdy víte, že musíte podat mimořádný fyzický výkon, abyste šli dál. Proběhnout se podaří, ovšem Václav Švéda už nemá energii, aby pokračoval dál. Pro něj cesta v dalším lese končí. Nechají mu nějaké peníze, dají mu dokonce zbraň a on prosí, což je velmi silný moment, aby nezapomněli na jeho manželku a dvě děti.

Kluci mají slzy v očích. Václavovi dají pusu na čelo a prchají dál. Zesláblého muže policisté najdou na pokraji smrti.

Do Berlína ve třech

Radek, Pepa a Milan. Už zbyli jen tři - Mašíni a ten třetí, jak se Paumer lidem představoval. O osudu Zbyni a Václava nemají v tu chvíli ani ponětí. Jsou na cestě už přes dva týdny. Je chladný říjen, je jim zima, jsou promočení a vyčerpaní. Zabili několik německých policistů a v patách jsou jim tisíce příslušníků Volkspolizei a Rudé armády. Do Západního Berlína je to už jen pár desítek kilometrů, a tak utíkají dál. Běží už několikátý den, vytrvale, jako Zátopek, proslýchá se mezi policisty.

Snaží se pokračovat takzvaným indiánským během, chvíli chůze, chvíli běh. V noci ze 17. na 18. října si vyberou mýtinu, kde si chtějí odpočinout. Tam dojde k dalšímu momentu, který patří k neuvěřitelným. Skryjí se pod obrovskou hromadu roští, nehýbou se a čekají, že to přejde. Vojáci jsou všude okolo, i nad tou hromadou. 

Je to o fous. Mašíni a Paumer jsou od policistů pár centimetrů. Zaslechnou, jak si povídají, a jak zvažují, že by mohli hromadu roští prošpikovat pár kulkami, jen tak pro jistotu.

Dokonce slyší i špatnou češtinu, něco jako „fyleste“ a podobně, ale to je jen takový pokus. Pod hromadou jsou tři dny. V tomto počasí, bez jídla a vody, tam zůstávají a čekají, že se to uklidní a jednotka odejde, což se v konečném důsledku podaří. Je to další z mnoha zázraků jejich cesty.

Čistý vzduch, policisté jsou pryč. Nejlepší ale bude se na pár dní někam pořádně schovat, než bude cesta na Berlín volná, a tak trojice zamíří k nejbližší vesnici. Tam nachází skrýš ve stodole u jednoho z domků. Schovají se na seně a zůstanou snad týden. Ujídají místní rodince tu kompot, tu povidla a nabírají sílu. Jenže kdo chce moc, toho snadno chytí. Když jednoho dne domácí vyrazí pro seno, trojice kamarádů se nestihne schovat a jejich úkryt je prozrazen. Přesto, asi po stopadesáté, mají nakonec neuvěřitelné štěstí. Místní totiž s komunisty prý moc nepečou. Co víc, poradí jim, že do Berlína se nejsnáze dostanou vlakem vezoucím brambory, a ještě jim ukážou cestu k trati.

Železniční podjezd berlínského dálničního okruhu u Rangsdorfu. Za hodinu a čtvrt bude půlnoc 1. listopadu. Kluci jsou už měsíc na cestě a teď se posunuli zase o něco blíž americkému sektoru. Kousek jeli vlakem, kousek šli pěšky. Radek a Milan prošli pod mostem a přímo před nimi se teď ve tmě u lesa rýsuje malá boudička. Pepa byl zrovna na obhlídce, tak to ti dva chtěli risknout a jít se podívat sami. Radka najednou oslepilo světlo baterky: „Kdo je tam? Ruce vzhůru!“ Teď to jde ráz na ráz. Radek tasí pistoli, ale zradí ho kohoutek. Mladičký příslušník VoPo v černé pláštěnce má v tu chvíli Čechoslováky jako na dlani, jenže udělá nejméně očekávanou věc: zalekne se, klekne si a prosí o život. Asi ví, s kým má tu čest. Jenže prásk, nebe ozáří světlice. Blíží se další. To už přiběhne i Pepa a s Milanem a Radkem se dají na úprk k lesu. Pronásleduje je salva ze samopalu.

V tento moment je Milan Paumer střelen do břicha. Zdálo by se, že už i pro něj to bude konečná, což naštěstí není. Ale zase je to obrovská komplikace. Od Berlína jsou jen několik hodin. 

Milan má díru v břiše na dva články prstu. Je úplně vyřízený a sotva se vleče. Chtělo by to ještě trochu štěstí, už jen malou, poslední pomoc. Když se najednou, přímo před prchající trojicí, objeví násep se zábradlím. Stanice u města Dahlewitz. Blíží se vlak. Záchrana.

Všichni tři nakonec na vlak naskočí a dostávají se až na hranici Berlína. Nic ale není jednoduché a nastává další problém. Vlak zpomaluje, na nástupišti si všimnou spousty policistů. Josef Mašín s Paumerem seskočí, aby se dostali do Berlína jinudy, zatímco Ctirad Mašín zůstane skrytý u podvozku. Každý zvolí jinou cestu.

Mahlow, poslední zastávka před americkým sektorem. Už je určitě po půlnoci. Pepa přidržuje zraněného Milana. Oba se vzdalují od nádraží, když je zase vyhmátnou příslušníci VoPo a spustí střelbu. Radek to všechno pozoruje z úkrytu na podvozku vagonu. Za chvíli se s ním vlak zase rozjede. Utíkající Milan to zase dostane, tentokrát do ruky, ale Pepa ho táhne dál. Cíl je blízko. Proběhnou kolem sovětských ubikací až do čtvrti Lichtenrade, zastaví je až vysoký drátěný plot a velká cedule. Rusky, anglicky, francouzsky a německy je na ní napsáno: Přicházíte do amerického sektoru Berlína.

Cesta na svobodu

Steak a smažené brambory, svoboda chutná skvěle. Taky sprcha, však smrdí jak toulaví psi. Aby ne, v patách měli prý 25 tisíc mužů, tvrdí jim Američané. Milana odvezli ještě v noci do nemocnice, Radek dorazil do západního sektoru po vlastní ose také. Všichni tři se mají brzy znovu shledat.

Sejdou se vzápětí v rámci výslechu, tam se toho ujímá už CIC (Kontrašpionážní sbor, zpravodajská služba USA v letech 1941 až 1961, pozn. red.), Američané. Ocitají se v uprchlickém táboře. Paumer je v nemocnici, a myslím, že už druhý den po útěku do Berlína se Mašínové letadlem dostávají do Frankfurtu, potom do Erlangenu, a poté nakonec do Spojených států. Teprve po několika týdnech je může následovat Milan Paumer, protože si musí vyléčit zranění, které naštěstí není smrtelné. Je logické, že pohyb těch tří po Německu je utajován, protože by bylo velké vítězství československých orgánů, kdyby se je podařilo zatknout ještě poté, co absolvovali útěk do západního Berlína.

Radek, Pepa a Milan stále věří ve třetí světovou válku. Chtějí bojovat. 

Vstoupí do řad americké armády, a potom do Special forces, ale nikdy se nedostanou do akce. Milan Paumer se dostane do korejské války, ale Ctirad s Josefem působí jako instruktoři a po pěti letech závazku v armádě, kdy získají americké občanství, z armády odejdou. Nenaplní se to, co byl jejich cíl, sen nebo kombinace obého, to znamená jít bojovat proti komunismu. A to proto, že americká armáda ani tajné služby je do přímé akce nevyšlou. Není to pro ně priorita a svět už se proměňuje. Mezi lety 1953 a 1955 už je jasné, že třetí světová válka nebude, jak si mnozí představovali. Už jsme ve fázi studené války, takže příběh končí takovým pokrčením ramen.

Zbyňa Janata a Václav Švéda, které východoněmečtí policisté dostali, mají osud zpečetěný.

Budou dlouze vyslýcháni, postaveni před soud a v roce 1955 popraveni.

Na jejich život se už nezapomene, stejně jako na životy Radka a Pepy Mašínových a Milana Paumera.

Každý z nás čte příběhy trošku jinak a bereme si z nich to, co potřebujeme pro sebe. Někdo potřebuje heroismus, někdo má zvednutý varovný prst v otázce svědomí a vražd. Nemám vodítko a lék, jak to číst. Možná bych k tomu poradil jediné: číst ten příběh tak, abychom ho dokázali vůbec pochopit. Teprve tehdy, když přijmeme, že dějiny jsou rozporuplné, a ne černobílé, tak si možná řekneme, že je chápeme, i když s nimi nemusíme souhlasit. Důležité je pochopení.