Bojkot olympiády? ČOV si to nemůže dovolit, hraje chytrou horákyni, tvrdí sociolog

Přes třicet států světa, mezi nimi Spojené státy, Velká Británie, Francie, Německo, Japonsko, tuším, Austrálie a tak dále se vyslovily pro zákaz Bělorusů a Rusů, běloruských a ruských sportovců na olympiádě v Paříži v roce 2024. Jak zásadní to prohlášení několika desítek států je v tuto chvíli?
Je zásadní i marginální zároveň. Je zásadní v tom, že pokud se takové velmoci ze sportovního, ale i z toho světového a politického hlediska dohromady sejdou a tlačí na Mezinárodní olympijský výbor s nějakým politickým rozhodnutím, tak to znamená, že už definitivně asi opouštíme tu mantru, že politika do sportu nepatří. Na druhou stranu, proč marginální - za prvé je to výzva, aby ruští a běloruští sportovci se neúčastnili olympijských her v Paříži. Není to spojeno s hrozbou toho, že pokud tomu nebude vyhověno, tak jmenované státy budou bojkotovat olympijské hry. To jsou dvě různé věci a je důležité vnímat, že je to prohlášení a samozřejmě obrovský tlak na Mezinárodní olympijský výbor, protože tím, že všichni dohromady udělají mediální prohlášení, tak Mezinárodní olympijský výbor je ten, kdo teď musí na té šachovnici, na které se v posledních týdnech pohybujeme, udělat další krok a nést za to odpovědnost. V každém případě, pokud to není spojeno přímo okamžitě s hrozbou toho bojkotu, tak to můžeme brát jako určité prohlášení, které také trochu ukazuje, že národní státy nebo národní sportovní výbory nemají vůči Mezinárodnímu olympijskému výboru takovou moc. Mezinárodní olympijský výbor funguje jako nadnárodní korporace ve smyslu firmy, která není zodpovědná jednotlivým národním státům.

To znamená, že je to pouze výzva a Mezinárodní olympijský výbor se tím vůbec nemusí řídit?
Přesně tak. On si zodpovídá za to svoje, a to je pořádání olympiády, a teď, lidově řečeno, mu nikdo do toho nemá co kecat.

Mezinárodní olympijský výbor se už k tomu v podstatě vyjádřil, zopakoval ústy svého prezidenta Thomase Bacha, že je proti tomu, aby byl jakýkoli zákaz ruských a běloruských sportovců, kvůli kterému by nemohli na olympiádu v Paříži. Čím to zdůvodňuje?
Má to v podstatě dvě fáze. První byla před rokem po útoku Ruska na Ukrajinu, kdy byli ruští a běloruští sportovci v podstatě sankcionováni, a až na výjimky, což třeba představoval tenisový svět, kde se mohli nadále účastnit různých soutěží, pokud je nevyloučili, jako třeba ve Wimbledonu, který ale nakonec prohrál soudní spor o tom, že to vlastně nebylo právoplatné. A svým způsobem i na to se odkazuje Thomas Bach. Je to porušení lidských práv, pokud vyloučíte nějakého sportovce nebo mu zamezíte účast na základě jeho národnosti. To je diskriminační akt a je samozřejmě paradoxní, když Thomas Bach mluví o lidských právech...

Ten hlavní tlak je na to, že přece nemůžeme ruské, běloruské agresory podporovat tím, že dovolíme jejich sportovcům reprezentovat státy, které jsou odsuzovány právě za porušování lidských práv a válečnou agresi. Na druhou stranu je v tom určité zrnko pravdy, my na všechny ty sportovce uvalíme kolektivní vinu. Trochu tragikomické je to v tom, že jak je možné, že před rokem Mezinárodní olympijský výbor byl mezi prvními, kdo okamžitě řekl: končíme. Třeba Mezinárodní hokejová federace se dlouho vzpírala, až pod hrozbou bojkotu ze strany skandinávských států, což v hokeji by znamenalo, že odpadne jeden ze čtyř hlavních adeptů na medaili, ustoupila. Ono to vypadá, že možná Mezinárodní olympijský výbor hrál tak trochu o čas. Měl rok, mohl čekat na to, jak invaze dopadne, rok se nedělo nic, nebyly v podstatě ani kvalifikační soutěže, takže nyní musel přijít s nějakým rezolutním vyjádřením a postavil ho takto. Uznává, že běloruští a ruští sportovci by takto reprezentovali stát agresora, takže nabízí jakoby úlevu v tom, že by nestartovali oficiálně v dresech a nereprezentovali přímo ty státy, neměli by nárok na národní hymnu, nebyla by tam ruská a běloruská vlajka.

Zákaz startu pod národní vlajkou nefunguje

Startovali by pod takzvaně neutrální vlajkou. Ale řeší to něco? Protože pořád by tam byli... 
Přesně tak. Já jsem se zrovna nedávno, když jsem se díval na některé ruské hokejisty, co dělají...

Alexandr Ovečkin - o tom se mluví často, že stále má na své profilové fotografii, tuším někde na Instagramu, svoji fotku s Vladimirem Putinem, pokud se to nezměnilo...
Já jsem se díval i na jiné hokejisty, protože jsem přemýšlel, co zrovna dělají, a zjistil jsem, že... Musíme si uvědomit, že Rusové kvůli obrovské dopingové aféře nesměli sedm let už startovat jako ruští sportovci, takže ono by se svým způsobem jenom navázalo, zamění se doping za válečnou agresi. Vtip je v tom, že právě těch sedm let ukázalo, že to nefunguje. Když se podíváte, tak i ve světě sportu, a právě proto mluvím o tom, že jsem se díval na ty ruské hokejisty, oni jsou uváděni jako olympijští vítězové v hokeji. Rusové jsou hokejová velmoc a dlouho trpěli tím, že byli jedna z mála velmocí, která nevyhrála olympijské hry, a dělali pro to první, poslední. V Pchjongčchangu, kde nemohli startovat hráči z NHL, Rusko také nemohlo startovat, bylo tam pod neutrální vlajkou, tak ruský výběr vyhrál a všude je uváděn jako ruský výběr, prostě že Rusko získalo zlatou olympijskou medaili, což svým způsobem ukazuje, že je to opravdu taková šaráda, hra na to, že to nejsou ruští sportovci, ale vlastně všichni to víme, a potom jsou v podstatě i tak označovaní, až na to, že tam nehraje jejich hymna, nemají vlajku. Ale zpětně z hlediska sportovní historie jsou to prostě vítězové, jako byli třeba Češi v Naganu.

Jako kdyby slyšeli tu hymnu. Nicméně některé státy tím bojkotem, o tom jsme mluvili na začátku, hrozí. Ne všechny, například Česko ne. Český olympijský výbor prostě říká, že je proti tomu, aby ruští a běloruští sportovci startovali na olympiádě v Paříži, nicméně bojkotovat hry nechce.

Stejný názor má i české ministerstvo zahraničí. Z jakého důvodu?
Je to taková hra na chytrou horákyni. Na jednu stranu vám přijde nepřijatelné, aby tam ruští a běloruští sportovci startovali, na druhou stranu oni si uvědomují, že z nějakého mocenského nebo politického hlediska ta jejich doporučení nebo výzvy mohou vést i k tomu, že by olympijský výbor vůči nim nějakým způsobem zasáhl.

Takže to je alibismus nebo diplomacie?
Je to diplomacie, ale částečně alibistická v momentě, kdy nemluví o bojkotu jako třeba Lotyšsko, Estonsko, zvažuje i Polsko nebo skandinávské země minimálně přemýšlejí o tom, že by k němu sáhly. Bojkot není vůbec jednoduchá záležitost, znamená, že váš národní olympijský výbor, což by byl třeba ten český, oznámí, že zamezuje svým českým sportovcům se účastnit olympijské hry. To je porušení Olympijské charty. Výbor tady existuje od toho a je poměrně silně finančně zabezpečený od Mezinárodního olympijského výboru na to, aby zajišťoval ideální podmínky pro sportovce, aby se účastnili olympijských her. V momentě, kdy výbor vyhlásí bojkot, tak v podstatě toto poruší, když zamezí všem sportovcům ze své země reprezentovat ji. Je pravda, že to je zásadní záležitost. 

Může být sportovec, který s tím nesouhlasí a měl by smůlu, že ta země by bojkotovala. Takže jestli je to diplomacie nebo alibismus - oni si to v podstatě nemohou dovolit, protože by výrazně poškodili sportovce. Olympiáda je jednou za čtyři roky, a ne každý sportovec by měl nést odpovědnost třeba za to, že jenom to vedení Českého olympijského výboru by se nějak rozhodlo. Takže říkají, že je to na těch sportovcích individuálně, ale to už je alibistické. Vy se zbavíte odpovědnosti a hodíte to na individuální bedra sportovců, i když jakoby sami odsuzujete invazi. Tam je rozpor. Ale co jsem chtěl říct, jak potom může reagovat Mezinárodní olympijský výbor na bojkoty: když KLDR odmítla jet na tokijskou olympiádu v roce 2021 z důvodu pandemie, to byl oficiální důvod, tak Mezinárodní olympijský výbor jim zakázal účastnit se následující, to znamená zimní, olympiády. Mezinárodní olympijský výbor může za bojkot tu zemi výrazně potrestat a vyřadit z možností účastnit se dalších olympiád, což má devastující dopady. Další věc je, že Mezinárodní olympijský výbor z toho obrovského zisku, který mívá, samozřejmě posílá poměrnou část všem národním olympijským výborům, to znamená, že by přišly i o finance. Ale poškození sportu v té dané zemi by bylo obrovské.

V minulosti už se bojkot někdy stal, že by prostě některé týmy řekly, že na olympiádu nejedou?
Jeden z nejvýznamnějších byl v roce 1976, když byly letní hry v Montrealu. Tehdy už se dlouhodobě řešil problém, jestli se Jihoafrická republika, kde vládl apartheid, může účastnit různých sportovních klání, nebo ne. Byl tam globální tlak především od afrických zemí, které v 60. letech získaly národní samostatnost, a okamžitě začaly tlačit na to, že apartheid je postkoloniální přežitek nebo spíš pokračování kolonialismu, a snažily se izolovat JAR na mezinárodní sportovní scéně. Ale novozélandský ragbyový tým v rámci svého zájezdu odehrál zápas v JAR a ty země, byla to třicítka afrických zemí, řekly, že do Montrealu odmítají jet, pokud ne JAR, ale Nový Zéland bude účastníkem her. Takže porušil tu mezinárodní izolaci, ve které JAR už dlouhodobě byla, ale právě kvůli účasti Nového Zélandu, což vidíme, že ve srovnání třeba s tím důvodem, proč Rusko a Bělorusko, je to v něčem jako úsměvnější, ale opravdu třicítka zemí tam tehdy nejela. To předcházelo dvěma slavnějším bojkotům, které následovaly o čtyři, respektive osm let později, což znamená Moskva, kde se západní země v čele se Spojenými státy americkými odmítly zúčastnit olympiády v Sovětském svazu kvůli napadení Afghánistánu, a o čtyři roky později přišla reciproční odveta, s výjimkou třeba Rumunska z východního bloku. Dá se říct, že od 90. let tady byl nějaký konsensus napříč vlastně celým světem, kdy se nepoužívaly národní bojkoty vůči jednotlivým zemím. 

Když se ještě podíváme na perspektivu Mezinárodního olympijského výboru, podle šéfa Thomase Bacha by případný bojkot byl porušením Olympijské charty. O ní už jsme tady společně mluvili, píše se v ní taková jedna věta, totiž, že olympiáda má být soutěž mezi sportovci, ne mezi státy. Nicméně ve chvíli, kdy víme, že sportovní a vojenský svět v Ruské federaci je velmi silně propojený, tuším, že český ministr zahraničí Jan Lipavský z Pirátů připomněl, že asi 70 procent sportovců jsou vlastně vojáci v Rusku, tak nemění se tím to hledisko?
I z toho ohledu, který je obecnější a více historický, máme pocit nebo dlouhodobě se živí ta myšlenka, že politika do sportu nepatří. Vy jste to teď přesně řekl, vždyť to jsou národní olympijské výbory, nejvíce se řeší, jestli tam mohou být Rusové, ne jestli mohou reprezentovat Rusko. Na čem je založené olympijské zápolení, je souboj mezi zeměmi - reprezentují je jednotliví sportovci, ale není to jako třeba tenisový svět, to jsou globální sportovci, mají sice nějakou národnost, odehrají něco málo v Davis Cupu, ale vlastně putují po turnajích, jsou to individua, která nepotřebují být nějak spojená se svým národním státem, žijí ze svých výdělků, případně od sponzorů. Ale když se podíváme reálně, ty sporty odrážejí zázemí, které mají v těch jednotlivých národních státech. I v Česku máme soukromé kluby, ale podívejte se, všechny mládeže i těch nejbohatších českých klubů jsou dotovány z veřejných peněz.

Samozřejmě potom je ten vyšší stupeň, kdy máte armádní sportovce, není to ale případ jenom Ruska. Stačí se podívat. Nedávno se v Česku řešil případ toho, kdy tři vládní resorty mají svoje sportovce, a řešilo se, kteří mohou sportovat na jakém sportovišti. Najednou se ukázalo, že my tu máme poměrně široké zastoupení, především je to spojeno přes atletiku, sportovců, kteří jsou státní, mají nějakou vojenskou hodnost a jsou součástí armády nebo třeba resortu ministerstva vnitra a podobně. Takže sice to není tak silné jako v Rusku, kde to propojení se státem je silnější, ale to je otázka. Taky je to tím, že třeba v Rusku jsou obrovské korporace, jako třeba Gazprom, které jsou dlouhodobě propojeny třeba s hokejovým světem, který v Rusku je. A samozřejmě v Rusku jsou tři národní sporty, což je hokej, krasobruslení a box, které jsou výsostně dotovány, ale když se podíváte, tak v každé zemi najdete, že propojení národního státu na sportovce, kteří ho potom reprezentují, a tím se to obhajuje, je vlastně poměrně silné a nejen finanční.

OH: souboj sportovců nebo národů

Ale s pohledem na hodnoty, které Rusko v tuto chvíli vyznává, tak jakýkoli sportovní úspěch v zahraničí může být také forma šíření nějaké jeho propagandy, i s ohledem na toto se to musí brát. To znamená, že Mezinárodní olympijský výbor by možná měl zvážit i toto hledisko, nebo ne?
My se tam dostáváme do roviny toho, že olympiáda byla dlouho brána jako sportovní zápolení mezi zeměmi. To byl třeba důvod, proč Sovětský svaz v 50. letech opustil myšlenku, že by měl vlastní typ dělnických olympiád. Navázal na dělnické olympiády z 20. a 30. let a přistoupil na to, že bude součást toho, čemu se říkalo buržoazní olympiáda, a tam bude zápolit s kapitalismem v rámci sportovního dění a tam se ukáže, kdo je lepší na takové jakoby neutrální rovině. Ale třeba vy jste zmiňoval Ovečkina, my jsme se od té doby o hodně posunuli. Třeba proč v NHL nebyli vyloučení ruští sportovci... 

Dominik Hašek je velký kritik toho… 
Přesně tak.

Já jsem na to viděl někde takovou lakonickou odpověď, někdo říkal: vždyť je to firma, není žádný národní, politický zájem, jen ziskovost a ta je spojená s tím, že tam hrají všichni nejlepší hráči světa, jsou za to placení a vydělávají peníze té organizaci. Pro ni neexistuje žádný národní zájem, a to jsme přímo ve Spojených státech amerických, kde bychom si mohli říct, že tam by mohli proti Rusku být vlastně nejvíce zaměření. Ale oni uznávají volnotržní svobodu, takže tam se tato záležitost naprosto vůbec neřeší. Mezinárodní olympijský výbor, celá olympiáda je rozkročena v těchto dvou světech. Na jedné straně jsou to ty obrovské výdělky, kterými se obhajuje to, že politika není tak důležitá: soustřeďme se na to, udělejme co nejlepší hry, co nejlepší výkony, co největší sledovanost, co nejvíce peněz z televizních práv. A ta druhá strana je přesně ta, která teď  vyvstává, a řeší se, jak je mocná, nebo není vůči současné pozici Mezinárodního olympijského výboru - reprezentujeme státy, nebo ne? Jsou tam sportovci sami za sebe? Vlastně nejsou, protože je to spojeno s hymnou, člověk automaticky fandí někomu, kdo je český sportovec, aniž by o něm životě předtím někdy slyšel a možná už potom nikdy neuslyší. Takže návaznost tam je jasně daná a Mezinárodní olympijský výbor se v tom snaží lavírovat, ale myslím si, že jeho pozice už je podobná pozici NHL, že by chtěl, aby to byl volnotržní, svobodný svět, kde politika nehraje takovou roli, že ta nejdůležitější politika je, aby se na tom vydělalo co nejvíce peněz, aby hry proběhly ze sportovního hlediska v pořádku a národní barvy a státy tam působily spíše jenom jako nějaký druh rozlišení nebo historická reminiscence.

Pardon, ale v tom volnotržním světě, který by si tedy Mezinárodní olympijský výbor představoval, tam silnou roli hrají sponzoři. Nemohou ti právě tlačit na výbory, ať už je to ten Mezinárodní olympijský nebo i Český olympijský, aby prostě přehodnotily své stanovisko, protože sponzoři takové hodnoty, jako olympijský výbor vyznávat úplně nemusí, respektive můžou vyznávat stejné hodnoty, ale prostě se k tomu staví rázněji?
To je skvělá poznámka, protože pokud se sport posunul na tuto cestu, tak sponzoři jsou opravdu ti mocnější než národní státy. Když vás bude bojkotovat několik zemí, ono to olympiádu v tom celkovém množství příliš nezasáhne. Když sponzor oznámí, že nechce být sponzorem, tak to může bolet. Jenomže se ukázalo třeba v případě fotbalové federace FIFA, že když vám odejde jeden velký sponzor, tak tam stojí tři další velké korporace, které dlouhodobě, tam jsou dlouhodobé, několikaleté smlouvy třeba na desítky let uzavírané, takže za těch deset let se vám ve světě ekonomiky vzedmou nové monopoly a nové korporace, které jsou bohatší a chtěly by se účastnit takto významné akce. Takže naopak v momentě, kdy vypadne nějaký sponzor, třeba řekne, že toto je pro něj nepřijatelné, toho se nebude účastnit, tak tam může být nějaká, teď to berte jenom obrazně, čínská, indická, ruská nebo nadnárodní společnost, která s tím nebude mít vůbec žádný problém.

Bavili jsme se o dvou týmech, dvou státech - Rusku a Bělorusku. U Ruska asi nemusíme debatovat, proč. U Běloruska, chápu-li to správně, je to z toho důvodu, že byť se nezapojilo přímo do invaze, dovolilo Rusku, aby přes běloruské území Ukrajinu napadlo. Proto teď řešíme, zda by tyto dva státy měly být sankcionovány tím, že jejich sportovci nepojedou na olympiádu, alespoň na tom se teď shodlo těch více než třicet států.
Je to tak a je to spojeno i s tím, že Bělorusko přímo potrestalo vlastní sportovce, kteří nějakým způsobem buď odsoudily invazi, anebo už v předchozích letech kritizovali Aleksandra Lukašenka. Tím se dostáváme k tomu, že tady ještě jsou sportovci, a právě je to spojeno v návaznosti na Bělorusko, kteří by mohli být jakoby v takzvaném týmu uprchlíků, je to vlastně tým lidí, kteří jsou disidenti. Já si nemůžu vzpomenout na její jméno, ale jedna běloruská sportovkyně právě za kritiku Alexandra Lukašenka byla ve své nepřítomnosti odsouzena na dvanáct let. A teď jak ona se může zúčastnit olympijských her, pokud má na to výkonnost? Protože pod běloruským státem by to vlastně nešlo, aby ji převzal jiný stát, to je poměrně problematické, tak ještě existuje ten tým uprchlíků, kteří startují pod olympijskou vlajkou. Jsou to sportovci, kteří nemají zázemí v té které zemi a mohou se zároveň zúčastnit olympiády. Paradoxní by bylo, kdyby se ruští a běloruští sportovci stali součástí tohoto týmu, kde by se mohli potkat ti, kteří kritizují režim, a ti, kteří kvůli režimu nemohou být přímo reprezentant svého státu. Bylo by to trochu paradoxní.

V podcastu byly dále využity zvuky z ČT - Archivu OH v Montrealu 1976 a Moskvě 1980, SKY News, WION, Unipolar.