Zastřelený Nahel v řadě ohledů odpovídal typickému profilu „oběti“, ale možná i „pachatele“ – žil na předměstí velkého města, byl alžírského původu, nikdy nepoznal svého otce, brzy odpadl ze školy, a už stačil mít oplétačky s policií, i když trestán dosud nikdy nebyl.

Přehrát

00:00 / 00:00

Jan Fingerland: Hořící Paříž – příběh dvou „imigrantů“

Policie jej zastavila, protože řídil silný vůz s cizí značkou a vypadal příliš mladě, a střílela prý proto, že se pokusil ujet a mohl ohrozit další lidi. Ti, kdo pak vyšli do ulic, tvrdí, že na bílého mladíka v dobré čtvrti by policie nikdy tak snadno nestřílela, a statistiky jim dávají za pravdu.

V některých médiích byl Marzouk představen jako „imigrant“, ale to není přesné, nedávní imigranti byli nanejvýš mezi výtržníky. On sám byl pravděpodobně francouzským občanem už v několikáté generaci, tak jako statisíce jiných Francouzů ze severoafrických rodin.

Tito lidé přicházeli do země už od 50. let, někdy šlo o profrancouzské kolaboranty z války o nezávislost v Alžírsku, v jiných případech o gastarbeitery i z Maroka nebo Tuniska, kteří do Francie dorazili zcela legálně.

Potíž je, že se mnohým z nich nepodařilo zcela mentálně opustit své původní země, ale také obrazně vzato „dorazit do Francie“.

I kvůli rozhodnutím úřadů zůstali viset na půl cesty na předměstích, a nepodařilo se jim stát se „skutečnými Francouzi“ - a ani ostatní společnost nebyla ochotna je za ně uznat.

Je charakteristické, že kromě pouhého požitku z ničení nebo krádeží byla velká část útoků vedena proti symbolům státu nebo francouzství, což jsou nejen policejní stanice, ale i knihovny, školy, dokonce i sociální úřady. Je to možná násilný, ale přece jen vzkaz.

Alternativní scénář

Různí Francouzi slyšeli různé vzkazy a měli jiné recepty. V médiích se opakovaně objevoval muž, který říkal, že státní instituce jsou slabé, žádal tvrdší a rychlejší postihy, a mluvil o nutnosti skončit s „kulturou omluv“, která násilnosti jen podporuje.

Nebyl to zástupce ultrapravice, ale třiatřicetiletý starosta městečka Neuilly-sur-Marne pár kilometrů od Paříže, kde se také zapalovaly automobily i veřejné budovy. Kromě tvrdých názorů mohlo zaujmout i jeho jméno - Zartoshte Bakhtiari.

Podle jména jde pravděpodobně o potomka íránských imigrantů, který si mohl dovolit vyslovit i mnohé jiné věci, které by jiným politikům neprošly.

Ve Francii žije poměrně velká íránská komunita, jejíž jádro tvoří uprchlíci před islámskou revolucí z roku 1979. (Případně může jít o potomka politických uprchlíků z Afghánistánu zhruba ve stejném období.) Nejtypičtěji to byli příslušníci střední třídy.

Jejich začlenění do francouzské společnosti probíhalo jinak než u řady severoafrických přistěhovalců a stali se Francouzi rychleji a snáze, i když jejich jména nejsou méně exotická. Dorazili vzdělaní, neprošli žádnými předměstími a nepřinesli si pocit, že jsou nechtěnými dětmi republiky.

Ve Francii už řadu let experimentují s tím, jak změnit fungování sídlišť na předměstích s omezenými úspěchy. V podstatě jde o úkol, jak změnit špatný vzorec integrace, jaký je možné pozorovat na případu Nahela Merzouka, a přehodit ho na jiný, který by byl podobný příběhu starosty Bakhtiariho. O tomto muži ostatně možná ještě uslyšíme.

Jan Fingerland Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít